Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

S Jiřím Hánou nejen o Perplexu

autor: archiv divadla

Herec Jiří Hána patří mezi jistoty Městských divadel pražských, už před studiem DAMU, kde byli jeho učiteli Boris Rösner, Eva Salzmannová a režisér Miloš Horanský, si vyzkoušel hraní v Činoherním studiu Ústí nad Labem. Hned po absolutoriu nastoupil do kladenského divadla, a po půl roce přijal nabídku tehdejšího šéfa Rokoka Zdenka Potužila a zahrál si zajímavé role ve hrách (Anouilhův Skřivánek, kultovní inscenace Rychlé šípy I. a II., Smrt obchodního cestujícího, Tramvaj do stanice Touha či Kischonův Oddací list, ve kterém hraje dodnes). V dnešních MDP nejčastěji spolupracuje s režisérem Petrem Svojtkou, a jeho role jsou převážně komediální (Saturnin, Astrolog, Superčlověk ad.)

V září jste oslavil půlkulaté výročí a jste takzvaně v nejlepším věku. Nechci se ptát na nějaké bilancování, na to asi není čas, ale připadá mi symbolické, že vás právě této době čeká výrazná změna v osobním životě...
Pro mě věk nikdy nebyl určující v tom, abych si něco plánoval. Takže ani to, že mi bylo pětatřicet, neznamená, že bych se nad tím nějak zamýšlel. Je fakt, že když někomu řeknu, kolik mi je, diví se a tipují mi o několik let méně. Nezamýšlel jsem se ani nad tím, že bych v tomhle věku měl mít rodinu, přišlo to samo od sebe. Ale to, že s partnerkou Radkou čekáme miminko, mě těší. Nezkoumali jsme, jestli to bude kluk nebo holka, rozhodli jsme se, že se necháme překvapit. Máme termín 24. ledna 2012, tak jsem zvědavý, kdy to doopravdy bude a jak se budu cítit v roli otce.

Vy jste si roli otce už vyzkoušel v seriálu Dokonalý svět. A musím říct, že ten váš nenápadný, trpělivý hrdina je právě takovým mužem, jakého by si asi každá žena přála. Na scéně ale hrajete spíše různé podivné osobnosti, neřkuli „magory“!...
To máte pravdu. Jednou z mála výjimek byl Francin v Postřižinách, který miloval svou ženu a snažil se dělat všechno pro dobro jejich vztahu a samozřejmě i pro dobro pivovaru. Tu roli jsem měl rád. Ale je pravda, když si vezmu své současné role, tak tam skoro nikdo „normální“ není. Takže bych rád přivítal nějakou charakterní roli...

Nejnověji jste se představil jako Sebastian ve hře Mariuse von Mayenburga Perplex. Je to hra hodně zvláštní, a přiznám se, že i pro mě byla docela oříškem. Máte nějaké ohlasy od diváků?
Mám na to představení spoustu reakcí – kladných i záporných. Někdo přijde a řekne, že to je naprosto jasný. Někdo zase váhá, jak to pojmenovat, a je z toho doslova perplex... Jsou lidi, kteří řekli, že je to výborný, že je v tom celý život, a že na to musí přijít ještě jednou, jiní zase řekli, že už to v životě nechtějí vidět, že jsme „zabili divadlo“. Přiznám se, že mě tyhle rozporuplné reakce baví víc , než když někdo po skončení představení řekne: Jo, bylo to hezký, a dál si už z toho nic nepamatuje. Když to lidi pobouří nebo se pobaví, je to mnohem lepší. Já tohle představení vnímám jako takový zvláštní živý tvar, jako projekt, který se stále vytváří. Není to jako u ostatních představení, které se po premiéře usadí, ale tady vlastně nikdy netušíme, kam nás to hodí. Na premiéře se mi stala taková zvláštní věc: ve hře se vždycky prolíná několik obrazů, takže v jeden moment přestanu hrát a zůstanu jen sedět na gauči. Nějaký divák na mě zavolal, ať už konečně hraju! Mě to totálně vyhodilo, vůbec jsem se nemohl soustředit, ale podle reakcí lidí jsem to nakonec ustál. V ten moment to bylo dost nepříjemné, ale když jsem si to druhý den rozmýšlel, řekl jsem si, že je dobře, když divák poznal, že zrovna „nehraju.“ Je to opravdu zvláštní věc pro „inteligentního diváka“, který je ochotný na to přistoupit. Pokud to neudělá, tak se v tom dokonale ztratí. Podle reakcí máme oba druhy diváků – jedni na konci bouřlivě tleskají a volají bravo, a jiní odcházejí.

To představení má pro vás jedno specifikum, kterému se nemůžeme vyhnout...
Já vím – nahota. Ta je ve hře předepsaná, ale musím říct, že mě to zpočátku hodně zaskočilo. Když jsem o tom mluvil s Petrem Svojtkou a protestoval, řekl mi: Vždyť jsem se tě ptal, jestli ti nahota na scéně nevadí a ty jsi odpověděl, že ne. Já na to: No jo, ale ne moje... Takže, když jsem si poprvé sundal tričko, tepláky a potom i trenky, hodně jsem s tím bojoval.

Vy máte ale máte v této scéně tak pečlivou „zakrývací“ choreografii, že toho vlastně není moc vidět.
Musím říct, že mě kolegové velmi podpořili, ale stejně jsem si to při zkoušení „užil.“ V první chvíli jsem se samozřejmě snažil, aby nebylo nic vidět, ale přitom jsem zapomínal text. Když jsme pak vymýšleli ty paradoxní životní situace, tak jsem se soustředil na hru a začal zapomínat, že na sobě nic nemám. Nakonec jsem se s tím smířil a začal to brát jako samozřejmost. Ale stydím se pořád. I když si myslím, že divák reaguje tak, že v první chvíli zbystří, ale pak už spíše vnímá text.

Každoročně na Vánoce připravujete obnovenou premiéru Českých Vánoc.
Mám tam takovou malou, ale docela milou roli Janka, pořád říkám: A tuto je pravda...Ale je to pro mě taková přirozená součást téhle části sezóny.

Co v novém roce, čeká vás nějaká práce v divadle či ve filmu?
Nečeká mě nic, rád bych natáčel, ale nic konkrétního před sebou nemám. Zkoušet v divadle začnu až v dubnu. Takže nastává prostor, kdy budu moci po narození miminka být s Radkou doma. Ale co se týká práce, je to v novém roce zatím všechno otevřené.

12.12.2011 23:12:10 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!