Scéna.cz 

S Aloisem Švehlíkem nejen o divadle.

"Kateřino! Tři minuty! Omlouvám se!" S těmito větami vtrhl v devět hodin a tři minuty ráno do dveří Alois Švehlík. S grácií gentlemana a svěžím úsměvem v tváři pil ranní kávu a kouřil první cigaretu. Mimoděk se mi svěřil, že je to poprvé, kdy jde za někým, kdo s ním chce dělat rozhovor. Byl velmi příjemný a milý, přední člen činohry Národního divadla, který se tomuto označení ze srdce směje.

Jak vzpomínáte na své dětství?
Rozzáří se mi oči a ve tváři se objeví úsměv, když slyším tuto otázku, všimněte si. Pohoda, jak se dnes říká. A přitom bývalo někdy i velmi dramatické, neboť jakkoli byla moje maminka mírná a laskavá, tatínek byl despotický. Měl těžký život. V roce 1948 mu všechno vzali, protože byl obchodník a dobře prosperoval, přistupoval potom k životu i k naší výchově jinak. Byl takový moravský gazda, kožený Makarenko. Jako kluk jsem úplně nevnímal to neštěstí, které ho postihlo. A že jsem kvůli tomu musel dojíždět do školy až do Chrudimi, mě těšilo, protože jízda v autobuse byla zábavná a skýtala mnoho "dobrodružství". Takže bylo akorát více průšvihů. Dá se říci, že jsem měl tvrdou výchovu, ale na dětství vzpomínám s láskou. Většinou ve chvílích, kdy ho konfrontuji s dětstvím svých potomků, kteří se mě občas ptají, jak to bývalo.
V čem jste jiný otec, než byl ten Váš?
Určitě jsem se dětem více věnoval. I přes veškerou práci, která se v mé profesi občas nahrne, protože někdy dělám i věci mimo divadlo.
Odnesl jste si do života nějaké moudro svých rodičů?
Že nic nepřijde samo od sebe a za všechno se v životě musí platit. Prací, námahou, bolestí, vztekem. O to je pak radost větší. Také nespoléhat se na štěstí a náhodu, které sice fungují, ale přejí jen připraveným. Věřím, že nic na světě není zadarmo.
Jakou roli ve Vašem životě hraje rodina?
Jak my v divadle říkáme, hraje "hauptku". Jsem stoupencem rodinné mafie. Musí se udělat všechno proto, aby držela pohromadě.
Pamatujete si den, kdy jste po maturitě poprvé vstoupil na profesionální jeviště?
Bylo to okolo 15. srpna 1962 v Praze. Hráli jsme "v přírodě", v tehdejším Paláci kultury a oddechu Hrátky s čertem. V té době jsem byl asi týden hercem klatovského divadla. Hrál jsem lovčího Huberta, to jsou asi tři nebo čtyři krátké výstupy. Byl jsem nervózní, a tak jsem si vzadu mezi kulisami opakoval text. Chodil jsem mezi těmi smrky a jedlemi, když na mě zepředu zasyčel Landovský, že mě diváci vidí. Muselo to působit komicky, protože jsem vypadal jako hajný, který se prochází po lese a povídá si se zvířaty. Zkrátka jsem si nacvičoval svůj první "vejšlap" u profesionálního divadla. Dnes na něj vzpomínám s úsměvem.
V Národním divadle jste předním sólistou, hrajete velké role. Která z nich je Vám nejbližší?
To označení mi vždycky připadalo směšné. Na první scéně je třeba dělat všechno, abychom byli první, ve smyslu "dobří". Moje nejnovější role Leonata v Shakespearově Mnoho povyku pro nic je barevná dramatická figura, směšná a chvílemi i klaunská. A právě ta Leonatova barevnost mi asi vyhovuje nejvíc. Nikdy jsem netušil, že je to tak krásná role! Každý touží po Králi Learovi nebo Richardu III., tedy po velkých titulních rolích, ale pak zjistíte, že existuje překrásná role Leonata, obzvlášť v koncepci režisérky Enikö Eszenyi, která svou inscenaci na této figuře postavila.
A existuje nějaká role pro vyzrálého herce, po které dnes tajně toužíte?
O tom nepřemýšlím. Snad bych si ještě jednou zahrál Hadráře (Jean Giradoux : Bláznivá z Chaillot). Ale jsem já vůbec vyzrálý herec? Díky času je mnohé vepsáno ve tváři. Radosti, bolesti, podrazy.
Máte raději komorní dramata, jako je Ibsenův John Gabriel Borkman, nebo je Vám bližší týmová práce, jakou mohou diváci vidět například v Pašijích?
Nerad to tak rozděluji. Hrát na velké scéně je těžší a namáhavější než na malé. Síla je v plném jevišti herců, v klasických hrách, ale vedle nich existují i krásné komorní hry, jako byl třeba O´ Neillův Měsíc pro smolaře, který jsme hráli ve Stavovském divadle.
Měl jste nějaké divadelní vzory?
Jako kluk jsem miloval a stále miluji americkou grotesku,Voskovce a Wericha, Plachého a Hugo Haase.
To, že Vás divadlo těší, zazní v každém rozhovoru s Vámi. Co Vás ale těší kromě divadla?
Mám rád život. Jsem rád mezi lidmi, jím, piju, kouřím. Teď mě těší hlavní cena za dabing za film Lepší už to nebude. Ale to je pomíjivé. Mnoha lidem se stalo, že nemohli dělat to, co chtěli. Moje žena chtěla být lékařkou, ale nikdy k tomu neměla podmínky.Takže jsem šťastný, že jsem se mohl věnovat tomu, po čem jsem toužil. Splnilo se mi i přání hrát v Národním divadle. Jinak mě těší rodina a chalupa s obrovskou zahradou, kterou jsme si koupili až dost pozdě.
Takže jste zahradník?
Zahradník nejsem, ale máme spoustu krásných stromů a jen malý záhonek se zeleninou. Ten ale musí být, protože býval u nás doma. Příroda mě vzrušuje i uklidňuje.
A naopak, co Vás naopak trápí?
Fakt, že včera byly Vánoce a zítra budou zase a já nestíhám. Také nezodpovědnost, kverulantství, supermarkety a hospody velké jako nádraží.
A když už nějaké trápení přijde, kde hledáte oporu?
Hlavní mou oporou je rodina, nakonec se ale člověk musí se vším vypořádat sám..Navíc se většinou trápíme kvůli lapáliím, protože s velkými problémy se často nedá nic dělat.
O prázdninách jste oslavil šedesátiny a vdal dceru, vnímáte to jako nějaký životní předěl? Máte sklony bilancovat?
Dcera Andrejka vše zařídila tak, že se vdávala přesně v ten den, kdy jsem slavil narozeniny, takže to byl pěkný dárek. Jinak si žádné předěly nepřipouštím, i když to asi důležité předěly jsou. Ani nebilancuji.
Jste ješitný?
Samozřejmě, že jsem ješitný, jako každý mužský. S ješitností bojuji tak, že si sám ze sebe snažím dělat legraci, ale takovou tu opravdovou, kterou nemůžu hrát sám na sebe.
Uměl byste popsat svou největší životní radost?
Ta všechna "nej" se vždycky špatně říkají a obvykle znějí jako fráze. Samozřejmě mám velikou radost, že mám zdravé děti, ženu, že jsem sám zdravý. V této době mám opravdu velikou radost z toho, jak obecenstvo přijalo naši novou inscenaci Mnoho povyku pro nic, z toho jak jsme zkoušeli s maďarskou režisérkou Enikö Eszenyi, ale taky z nových kalhot, které jsem si koupil včera.
Co byste si přál do dalších let kromě zdraví?
Aby se nikdy nevytratila moje pochybnost o sobě samém, protože to by byla součást měknutí mozku, ale to je vlastně zdraví. Jinak bych chtěl být "platnej", neztratit schopnost žasnout. Trochu cestovat, něco vidět.
Jak si představujete ideální stáří?
Pracovní. Protože jak říká Borkman: " Práce, to je život!" Taky bych se nikdy nechtěl brát moc vážně.
Tak ať Vám to vyjde, pane Švehlíku! Kateřina Ondroušková.