Scéna.cz 

„Na začátku byla touha zkoušet.“

Sejít se s Luďkem Randárem k rozhovoru nebylo až tak jednoduché. Jako herec oblastního divadla, k němuž je přikován bezmála dvacet let, není zvyklý na okázalosti, byť se jim někdy vyhnout nemůže, zvlášť když ho zlínské publikum ocenilo v anketě Aplaus 2002 za nejlepší mužský herecký výkon v uplynulé sezóně.
Díky setkání s ním jsem sice přišel o polovinu představení Tři sestry II., ale za to se mi poštěstilo získat svědectví o Luďkovi od paní Randárové, která zpočátku informaci o tom, že v herecké šatně, kde jsme rozmlouvali, je novinář, brala jako další jeho povedený žert. V diktafonu občas zazněla slova inspicienta. Diváci v hledišti s napětím sledují osud sester po padesáti letech...

Obchodní akademii vystudoval kvůli mamince. Od dětství chtěl dělat divadlo. Absolvoval brněnskou JAMU. Nabídky na angažmá v Šumperku a Brně odmítl. Nakonec skončil ve Zlíně spolu s kolegyní Helenkou Čermákovou. Zlín mu byl prostě doporučen. Jak několikrát zdůraznil: „Osobně dávám na lidi, kterým mohu věřit.“ Proto oslovil uměleckého ředitele Městského divadla ve Zlíně pana Slavíka.
„Byl nejen velkou osobností díky své výšce (měřil kolem 180 cm – pozn. red.), ale dokázal po každé premiéře pobýt s herci v klubu a každému osobně poděkovat. Prostě pan ředitel se svojí jedinečnou noblesou,“ zavzpomínal Luděk Randár.

Následovala role Degrié v Manon. Režíroval Ivan Balaďa. Porozumění pana Slavíka se projevilo v dobrém profesním vedení. Na Randára čekaly hlavní role různých žánrů. „V té době tady byl doslova hlad po mladých. Vlastně jsem měl kliku, šel jsem z role do role. Díky mému vytížení si mě tady udrželi. Byl jsem mladý a bez závazků. Byť jsem dostával nabídky k hraní z jiných divadel, vždycky jsem si řekl: Ještě si zahraji toto a tohle a tak to šlo pořád.“ Tak vznikají pouta k jednomu místu a divadlu. Další kotvou se stala manželka a tři děti.
I když jedinkrát se Luděk Randár na zkušenou do světa přeci jen vydal. Oslovil ho režisér Otomar Krejča z Divadla za branou. Díky němu okusil jinou scénu. To už zvažoval rady nejen kolegů, ale i manželky. „Kam, když ne ke Krejčovi... Kdy, když ne teď. Na jednu stranu pohodlí a vydobyté postavení domácí scény, na druhou pak svody neznámého, ale prestižního.“
Otomar Krejča připravoval premiéru hry Nestroye Provaz o jednom konci. Do hlavní rolích režisér obsadil Oldřicha Kaisera, Jana Hartla a Luďka Randára. Tomu ovšem peripetie velkého města moc nesvědčily. Byť byl Krejča vynikající režisér, absence reprízového kolotoče, rozdílný rytmus zkoušek na oblasti, sehrály své. Zlín Luďka Randára doslova přitáhl zpět. „Nejen město, ale hlavně rodina. Další rozhodování odejít z výslunní zlínského divadla jsem prostě zapíchl.“

Začal vzpomínat na svoji první zkoušku s panem Balaďou – na jevišti si sedl na šikmu, odříkal v jakémsi náznaku první dialog a pan Balaďa řekl tiše: Myslím, že to tak může zůstat. „Čekal jsem, že něco bude, že začne režírování a ono nic. Pan Balaďa vychází vyloženě z lidí, čerpá z hereckých osobností. Není to drezér nebo cvičitel.“
V tomto provozu se setkáváte s množstvím režisérů, jak přistupujete k případné „drezůře“?
„Když cítím, že dotyčný režisér má koncepci a ví proč na nás má konkrétní požadavky, pak jeho záměry ctím a dělám vše podle něj, třeba i „stroječek“. Nestalo se mi, že bych něco zkoušel s odporem. Režiséři byli ke mně slušní.“
Luděk Randár neměl na role žádnou nouzi, ve zlínském divadle se zkouší zhruba deset premiér do sezóny. Romeo, Lišák Pseudolus, Hamlet, Kupec benátský, Arbenin, Krysař, Tartuffe, Amadeus, Othello….
„Všechny role sice nemusejí být velké, ale i tak jsem měl divadelní život opravdu našlapaný.“ Přechod mezi postavami nesmí chybět. Jak je to u vás s uchováváním textů? „Prostě je zapomínám.“
Schizofrenie ho nikdy nepotkala. Jako většina dobrých herců se snaží k postavám hledat individuální řešení. „Po živočišném Othelovi přišel úplně jiný Antonius. Musel jsem ho prostě nějak „narovnat“. Když to vezmu zpětně, tak na začátku herecké dráhy jsem to měl lehčí. Člověk nemá tolik zodpovědnosti a tak si může víc hrát, zkoušet...“
Luděk Randár kromě oceněného titulu Don Juan, účinkuje v inscenaci Tři sestry a v době rozhovoru se připravoval na premiéru Kouzelné flétny, kterou s činoherci inscenuje režisérka Karla Štaubertová-Sturm. Osobně moc nezpívá, byť ve Třech sestrách statečně zvládl brumendo. „Docent Pásek na JAMU, při jedněch prověrkách o mně prohlásil, že jsem poslední nezpívající herec, kterého na školu přijali. Dokáži zanotovat, když se někoho držím. Do sólového zpěvu se prostě nepouštím.“ (Smích)

Z reproduktoru se ozývá břinkot. Dostáváme se k divadlu a rodině. „Mě divadlo děsně baví,“ říká Luděk Randár se zápalem. „Hlavně rytmus naší práce. V podstatě mám jisté akorát prázdniny. Jinak ostatní divadelní nejistota mi dodává vzpruhu. Zítra mi končí zkouška ve 12.00, pak mám mezi turnusy týden volno. pevná pracovní doba by mě naprosto ubila.“
A rodina? „V jistém slova smyslu jsem pro ni udělal maximum. Třikrát jsme se ve Zlíně stěhovali, abych bydlel co nejblíže k divadlu. Podařilo se. Mám tři minuty do práce i s obutím a vyzutím. Když mám dvě hodiny pauzu, jdu na kafe nebo za dětmi.“

Obrázek oblastního herce. Žádný dabing, reklama a seriály. Divadlo a divadlo a jenom divadlo. Luděk Randár je prostě ve Zlíně jen „obyčejnou“ hvězdou. Zábavné večírky po představení nevyhledává. Zajde si prostě jen na pivo. Na ulici se moc neukryje. Byť všechny diváky ani nemůže znát, oni jeho naopak. Co pro něj vlastně oblast znamená?
„Nikdy jsem ani nepřemýšlel o vysněných rolích nebo hereckých vzorech. To prostě šlo mimo mě. Raduji se z toho, jak jde život. Mám radost, že jsou děti zdravé. Nevadí mi, že jezdím ve favoritu a nemáme chalupu. Raduju se ze života.“
Jaké to je tady zůstat dvacet let na oblasti? „Na začátku byla touha zkoušet a pak jsem už odejít nechtěl.“

„Přestávka“ – inspice uzavírá první část představení. Luděk Randár dokouřil cigaretu. Mně v diktafonu cvakl konec kazety. Pan Randár rozsvítil světlo kolem zrcadel. Otevřel šuplík ve stolku. Začal jsem si prohlížet některé zažloutlé divadelní programy a scénáře. Došlo i na důležité historické fotografie – s panem Havlem, po republikově první premiéře Zahradní slavnosti, a další fotografie postav a rolí.