Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Naše impulsy se snažíme předat divákům,“ říká herečka Daniela Voráčková

Divadlo Alfred ve dvoře, které se věnuje prezentaci nonverbálního a pohybového divadla, uvede ve dnech 12. – 14. února 2003 od 20.00 h představení souboru Stage Code MUR-MUR – vizuální divadlo. Autorsky i herecky se na představení podílejí Daniela Voráčková Philipp Schenker a Tomáš Procházka.
Autoři k inscenaci uvádějí: „Každý z nás má svou oblíbenou sbírku vnitřních já. Jen ve snech se člověk může jako chameleón přeměnit na cokoliv, aby dosáhl svého. Vše má svou absurdní logiku.“ Potřebujeme dešifrovací klíč k představení MUR-MUR skupiny Stage Code? Pokud ano, snad je v rozhovoru s jejími zakládajícími členy herečkou Danielou Voráčkovou a švýcarským výtvarníkem a hercem Philippem Schenkerem.

Co znamená název MUR-MUR?
Daniela: Bez pomlčky to anglicky znamená šeptání, mumlání, šumění. Hledali jsme slovo, které by vystihovalo přechodný zvuk, který člověk slyší jako doznívání snu, těch za sebou jedoucích obrázků, když se probudí.

Co vás přitahuje na snech?
Philipp: Zajímá nás jejich vlastní logika a moc se nám líbí bohatství zvláštních obrazů a symbolů.
Daniela: O sny se hodně zajímáme, bereme je jako osobní realitu, která reflektuje náš vnitřní život.

Jak vznikal scénář pro představení MUR-MUR?
Daniela: Každý z nás si vybral několik obrazů ze svých nočních nebo denních snů, které chtěl zpracovat. Ten výběr má automaticky určitou vnitřní logiku nebo posloupnost. Pak jsme se snažili pochopit zvenku, proč jsme si je vybrali. Neměli jsme už od začátku příběh. Baví nás hledat spojení. Až když představení hrajeme po několikáté, tak začínám přesně rozumět tomu, proč jsme to tak udělali.
Philipp: Na začátku jsme měli různé představy, myšlenky, nápady pro situaci, objekty a kostýmy. Na základě té sbírky jsme si vytvářeli inspirační obrazový scénář. Během zkoušení jsme ho postupně měnili a doplňovali až získal definitivní formu. Konečný příběh se tak vykrystalizoval.

Snažili jste se vytvářet mostky mezi realitou snu a dne?
Philipp: Ano, ale nechtěli jsme, aby lidé v publiku jen seděli a říkali si: aha to je tenhle symbol – to je jasný. Protože u snů to tak taky není. Úplně jasná interpretace snů neexistuje.
Daniela: Od začátku do konce se to může zdát v jednu noc. Z mého pohledu je to naprosto racionální příběh. Inspiruje se sny, je tam svoboda v estetický stránce jako ve snech.

Pracujete hodně s obrazy. Může být obrazové divadlo v symbióze s herectvím nebo herce spíš vsazuje a jen dosazuje do předem vytvořených obrázků?
Daniela: Některé části představení vznikají z fyzického pocitu, jdeš prostě obráceně. Věci se dají připravit vnitřně v těle. Fyzický pocit nikdy nenakreslíš, nakreslíš zkroucený ruce nebo velký břicho...

Jak vznikaly objekty pro představení MUR-MUR?
Daniela: Až na pár věcí, jako svařování konstrukcí a některé kostýmy jsme všechno vyráběli sami. Poznáme tak dokonale materiál i objekt. Můžeme si ho uzpůsobit, už když ho děláme, tak si s ním hrajeme. Představujeme si, jak by se dal použít.

Jak byste nazvali divadlo, které děláte?
Daniela: V oblasti toho „jiného“ nečinoherního divadla je tady v pojmech zoufalá situace, protože všechno je naházené v jednom velkým pytli. To je nesrovnatelný se Západem. Pojmy a kategorie vytvářejí pro nezávislé divadlo už přes třicet let. Navíc lidí, kteří u nás v podobné oblasti tvoří, není tolik. Ale všechny představení spojuje autorství. Narůstá důležitost této definice. Stage Code dělá něco jako autorské pohybově výtvarný divadlo.

Proč jste se rozhodli žít v ČR? Měli jste možnost zůstat na Západě, kde jsou lepší podmínky.
Daniela: Nejsou tam jenom lepší podmínky, je to taky v mnohém tvrdší. Kolik je tady souborů, které dělají představení jako my? Na některé výhody jsme přišli, až když jsme tu začali žít. Udělat představení je tu například levnější. V Holandsku, kde jsme oba pracovali, je v nezávislém divadle velká konkurence. Taky si nedokážu si představit, že bych v Holandsku mohla dělat dramaturga, kterého v Alfredu dělám, bez oficiálního vzdělání.
Philipp: Je tam určitě víc možností a prostor pro nekonvenčně pracující skupiny. Můžeš spolupracovat na projektech jiných skupin, kterých tam vzniká spoustu a je možný se tím normálně uživit. Je ale pravda, že organizovat své vlastní projekty taky není lehký.

Jakým způsobem myslíte na diváky, v jaké fázi si na ně vzpomenete?
Philipp: Divadlo je o komunikaci, takže se snažíme, aby měl divák možnost pochopit a zahlídnout všechno podstatné, co jsme chtěli ukázat. Nemáme jeden diváky oblíbený styl, kterého bychom se drželi.
Daniela: Nejdeme po tom, aby se to lidem za každou cenu líbilo. Důležitější je splnit vnitřní povinnost, kterou jsme si dali, protože je to zároveň náš proces lidskej. Čas, který tomu věnujeme je součástí našeho života a ten musíme prožít kvalitně. V našich představeních je prožitek, který do nich dáváme, proto si za představeními stojím.

Měli jste někdy pocit, že nemáte právo po někom chtít, aby vnímal vaše často i velmi osobní myšlenky a pocity, které se promítají do vašich představení?Daniela: V takovém bodě pochybností jsem se ocitla jen v momentě, kdy představení nebylo dobrý, kdy něco nebylo hotový. Původní impulsy jsou sice hodně osobní, ale hledáme k nim vždycky formu, která bude sdělná vůči ostatním.

12.2.2003 JoMe | rubrika - Rozhovory

TIP!