Scéna.cz 

Koho na jevišti Národního divadla Praha nevidíte?

„Dámy a pánové, za pět minut budeme začínat, za pět minut začínáme! Prosím pana oponáře, pana čalouníka, paní rekvizitářku, pány techniku, paní Válkovou, slečnu Janěkovou, paní Janžurovou, pana Udatného, pana Němce, pány tanečníky, pány externisty. Připravíme se na začátek prvního dílu!“

Kdyby si divák spletl vchod, a místo hlavním vešel do Stavovského divadla vchodem hereckým, uslyšel by večer za pět minut sedm z každého zákulisního reproduktoru podobné hlášení. Hlas z reproduktoru patří jednomu ze tří inspicientů činohry ND, kteří od svého pultu zahajují a řídí divadelní představení. Co vlastně inspicient v zákulisí dělá, když diváci nerušeně sedí v sametových sedadlech?

Hlavním pracovním nástrojem inspicienta je vedle důkladně opoznámkovaného textu inspicientský pult, na kterém je spoustu světélek, tlačítek a mikrofon. Tlačítku, pomocí kterého může inspicient dávat pokyny do celého divadla, se říká generál. Tím se svolávají všichni, kteří se na představení podílí. V době generálních zkoušek zní hlas inspicienta nejen v zákulisí, ale i ve všech kancelářích, na chodbách a dokonce i v restauraci a klubu přilehlého paláce Kolowrat (pokud se zrovna zkouší ve Stavovském divadle). Dalšími tlačítky dává inspicient pokyny do zvukařské a osvětlovací kabiny, do provaziště, jevištním mistrům, do propadu, do orchestřiště. Pokud zvukové pokyny nestačí, či z nějakého důvodu nevyhovují, existují ještě přídavná světelná znamení. Někdy dojde i na vysílačku nebo dokonce na baterku. Inspicient se musí účastnit každé zkoušky jemu přidělené inscenace. Právě tam vzniká inspicientská kniha, ve které je inscenace rozepsaná od zahajovacího volání až po spuštění opony. Na zkušebnách svolává herce, připomíná, která scéna se zkouší, organizuje společně s asistentem režie přípravu náznakových scén a rekvizit. A hlavně se na zkoušky dívá, protože ho během představení nesmí nic nezaskočit. Je to umělecká profese, ke které je potřeba velké dávky nejen divadelní intuice, ale i rozhodnosti, taktu a pohotovosti.

A jak se člověk stane inspicientem? Jednoduše, musí mít rád divadlo a celý ten magický shon kolem něj. K souboru činohry ND patří inspicienti tři:

Milan Školník, dítě ochotnických herců a dětský herec, vystudoval střední ekonomickou školu. Kamarád, a dnes kolega v ND Václav Bláha, mu kdysi umožnil, aby nakoukl této profesi pod pokličku. Začal jako externista rozepisováním textů pro herce. Později díky herečce Janě Dítětové nastoupil do Divadla Jiřího Wolkera (dnes Divadlo v Dlouhé), odkud jeho cesta vedla do Národního divadla. Zde působí již desátým rokem. Na situaci, kdy se nejvíce při své práci zapotil, nevzpomíná Milan Školník nejraději. On totiž stál u inspicientského pultu, když na Ivu Janžurovou v inscenaci Marie Stuartovna spadla obrovská kulisa. Právě tehdy se svými pohotovými reakcemi snažil neštěstí co nejvíce zmírnit.

V době, kdy byl Milan Školník „dětským hercem“, Václav Bláha již stál u inspicientského pultu mosteckého divadla. K divadlu šel prý proto, že chtěl mít v létě prázdniny. Začínal nejprve jako kulisák, později se stal zvukařem a osvětlovačem. Po dvou letech se s kolegyní inspicientkou Janou Kovářovou dohodl nad lahví rumu, že z něj bude inspicient. Další jeho štací bylo kladenské divadlo. Nejraději však vzpomíná na angažmá v Realistickém divadle v Praze, kde strávil celých devět let. Od roku 1989 řídí představení činohry ND jak v Národním, tak ve Stavovském divadle. Václav Bláha je inspicientem „staré školy“. Nevidí například rád, když herec sedí v kostýmu v zákulisí na zemi. V posledních letech mu však vidina letních prázdnin nevychází. Letos stejně jako vloni řídil představení Marná lásky snaha na Pražském hradě. Přesto však byly ty letošní prázdniny něčím výjimečné – oslavil padesáté narozeniny. Gratulujeme!

Nejmladší služebně i věkem je z činoherní inspicientské trojice David Růžička. V dětství se věnoval loutkovému divadlu. Od amatérských začátků to dotáhl až mezi profesionály v Divadle Na Starém městě (dříve Divadlo Jiřího Wolkera, dnes Divadlo v Dlouhé), kde působil nejprve jako herec černého divadla, později jevištní mistr a nakonec inspicient. Po čtyřech letech odešel společně s celým souborem do Divadla U hasičů. Když soubor z ekonomických důvodů zanikl, vydal se na zájezdová představení s Divadlem Háta Olgy Želenské, odkud v roce 1999 přešel do činohry ND.

Našim inspicientům jsem položila tři otázky:

Co je noční můrou inspicienta?
Bláha: Po třiceti letech u divadla jsem si už na své noční můry zvykl. Je jich příliš mnoho, abych je vyjmenovával. Nejhorší je představa, že bych omylem přišel spustit představení do jiného divadla.
Školník: To je různé, někdy režisér, jindy scénograf…
Růžička: Zatím žádnou noční můru nemám a doufám, že ji ani mít nebudu. Mám jen obavy z úrazů během představení.

Jak režiséři trápí inspicienta?
Bláha:Zkouškami po večerech, sobotách a nedělích. Ale dobrý režisér obvykle inspicienta netrápí.
Školník: Někdy trápí, jindy ne. Ale to už k této práci patří. Kdybych si stěžoval, byl bych jako kuchař, který se diví, že se po něm chce dobré jídlo. Víc už o tom nechci mluvit, mohlo by se totiž stát, že by se mnou už žádný režisér nechtěl pracovat.
Růžička: Když na jevišti všechno klape, tak mě moc režiséři netrápí. Samozřejmě někdy dojde k nedorozumění, ale to se stává i v civilním životě.

Na které chvíle vzpomínáte s úsměvem?
Bláha: Například na jedno představení Pirandellovy hry Je to tak, chcete-li, kdy paní Skořepová trhala v Grébovce větvičky pro svého ptáčka a netušila, že odpoledne hraje. Když jsme ji, po dlouhém shánění a mnoha telefonátech, před diváky omluvili, jako zázrakem se s bušícím srdcem objevila vedle mě v zákulisí, vteřinu před svým výstupem a dokonce i v kostýmu.
Školník: Naštěstí jich bylo více než těch bez úsměvu. Ještě v době angažmá v Divadle Jiřího Wolkera jsme celý týden hráli dopoledne inscenaci Pejsek a kočička, kde hrála Martina Hudečková Kočičku, a večer Hadriána z Římsů, tam hrála Ruměnu. Jednou nás velmi pobavila, když přišla večer na svůj výstup ve správném kostýmu, tedy jako Ruměna, ale na obličeji měla namalovanou masku Kočičky. Naštěstí však přišla jako obvykle včas a ještě se stihla přelíčit. Ale u divadla není vždy jen legrace.
Růžička: S odstupem času většinou vzpomínám na vše s úsměvem. Někdy je to úsměv smutný, jindy od srdce. Směju se rád a všemu. Asi jsem blázen, ale kdo u divadla není?