Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Prostě se nebrat tak vážně, to bych rád…“

Pochmurný podzimní podvečer nalévá do předsálí v Divadle Na zábradlí šero. U velkého kulatého stolu, za nímž stojí lev výtvarníka Róny z inscenace Úklady a láska, sedím s Janem Budařem, členem uměleckého souboru tohoto divadla.

Jeho cesta do Prahy vedla přes Pokojíček J.A. Pitínského. S touto inscenací hostovali studenti JAMU v Činoherním klubu Praha. Pozvání na tuto inscenaci mimo jiné přijali Jiří Ornest a J.A. Pitínský, kteří jako umělečtí šéfové Divadla Na zábradlí, rozhodli o Budařově přijetí do souboru. Divadlo Na zábradlí se navždy zapíše do jeho profesního životopisu jako první angažmá, které si dokonce tak trochu i vysnil.

Jan Budař Studoval JAMU pod vedením profesora Josefa Karlíka. Zahrál si na scénách v Karlových Varech, Hradci Králové a Brně. Vedle herectví se věnuje komponování scénické hudby a příští rok bude mít premiéru film Nuda v Brně, na němž se podílel i jako scénárista.

Jak se přijímá nabídka do angažmá v takovémto prestižním divadle?
Během studií jsem si vždycky přál tady hrát. Byl jsem rád, ale trochu mě obklopoval strach. Ferdinand, má první role v inscenaci Úklady a láska, má hodně textu, taky proto byly pro mě začátky Na zábradlí těžké, zvlášť, když vedle vás hrají zkušení kolegové, opravdu jsem se trochu bál.

Měl byste s odstupem doby lepší recept na překonání tohoto období?
Člověk aby se nebál, potřebuje sebedůvěru a mít rád sám sebe, to je asi nejlepší „recept“. taky možná by vám na tom všem nemělo záležet. Ovšem s mírou, protože pak zase hrozí ztráta motivace. Vše by mohlo dopadnout ještě hůře. Prostě nebrat se tak vážně.

Co režiséři?
Měl jsem na ně velké štěstí.

Pracoval jste s J.A. Pitínským, Janem Nebeským a Vladimírem Morávkem, s tím dokonce i v Hradci Králové v inscenaci Racek, Karlovy Vary Něžná....
S Vladimírem Morávkem jsme přátelé, což zlepšuje naši vzájemnou komunikaci při práci. Velkou výhodou je, že si připomínky říkáme na rovinu. Vladimír mi může říci takřka cokoli a naopak, byť mám chvíle, kdy se mé já svíjí a brání připomínkám. Klasické ego. Snažím se to ale nebrat osobně, což je výborné.
Vladimíra jsem poznal již v Brně. Chodil jsem do Studia Dům Evy Tálské, které působilo při divadle Husa na provázku, a Vladimír Morávek vedl konkurenční Nedětské studio. Práce v obou studiích byla naprosto rozdílná.
Zatímco v Domě jsme zpívali lidové balady, Neděti zase tvořily různé happeningy. Např. chodily po městě polonazí nebo se malovaly v rámci jednoho projektu načerno apod. Tiše jsem jim tyto neuvěřitelnosti záviděl. Pak jsem ho potkal a v duchu si říkal „Tak to je ten Morávek.“ Nic zvláštního na něm na první pohled nebylo. Osud nás dal dohromady až po mém absolutoriu na JAMU, kdy mi Vladimír hned nabídl roli Laerta v Hamletovi v Hradci Králové.

Můžete přiblížit způsob práce s ním?
Vladimír Morávek má velmi specifický způsob režijní práce – tvar inscenace vidí přesně ve všech směrech. Cítí i jak by měly postavy jednat. Ty v jeho inscenacích jednají většinou trochu jinak oproti běžným zvyklostem. Své záměry samozřejmě po hercích plně vyžaduje. Někdy může nastat tření, neboť se tím můžete cítit svázáni, např. když musíte pomalu otáčet hlavou apod. Když režisérovo vedení přijmete a pochopíte, pak nikdy nemáte pocit, že děláte něco falešně.

Jak se takové režisérské aranžmá přijímá?
Prostě je to moje práce, měl bych vše přijmout takové, jaké to je. I když jsem měl období, kdy jsem si myslel, že bych měl více dávat najevo, jak vidím postavu já. Bojoval jsem o svou vizi a vyhraňoval se tak vůči režii. Prostě moje nevole nebo nechuť k tomu, když mi někdo říká, co mám jak dělat, převládala. Asi pozůstatky z mého dětství. Herectví jsem si zvolil za životní roli, tudíž jsem k dispozici někomu, kdo mě na jevišti vede.
Zároveň může vzniknout vzájemná inspirace, pohled na věc, takže se s režisérem vedeme navzájem. Když se vše zdaří, je to ideální. Režisér není někdo, kdo pouze dává příkazy, ale dokáže přijímat návrhy.

Kdy vlastně začíná herec pracovat na roli?
Když jste obsazen do role, většinou o tom začnete trochu přemýšlet dopředu. Intenzívně se roli věnujete až od první čtené zkoušky.

Nezabýváte se postavou dopředu, abyste si ji neničil?
To myslím ne. První přemýšlení je prostě jen takové představování si něčeho. V žádném případě se nepouštíte do nějakých aranžmá na jevišti, či jiného ztvárnění.

Role, tedy postava ve svém jednání graduje, jak taková stavba role vlastně vypadá?
Když jsem studoval, tak jsem si také myslel, že se role nějak buduje. S odstupem od školy se můj názor trochu změnil. Člověku se někdy víc někdy míň podaří vytvořit nebo předvést nějaký jiný charakter než je on sám a to vše záleží na hře, postavě, režisérovi či dalších okolnostech.
Toužím po tom, abych dokázal diváka zaujmout. Snažím se postavu vysnít, trefit se do člověka, který někdy existuje nebo žil v nějaké jiné dimenzi.

Čeká vás titulní role v inscenaci Romeo a Julie, kterou jste již začal zkoušet v Národním divadle Praha. Jaký máte klíč k Romeovi na začátku?
Romea vnímám teď po čtrnácti dnech zkoušení jako vystrašeného chlapce, který se trápí sám sebou. Je mu úzko, neví přesně z čeho, zažije štěstí, lásku snad i dotek něčeho, co nás objímá a přesahuje. Zapomene na chvíli vnímat svět skrze sebe, ale vnímá jej skrze Ty.
Ale strach a Já velké jako veronské hradby, Já světa jehož je součástí, zahubí to, za co stálo žít.
No, však uvidíme…

Můžeme přejít k partu číslo dvě ve vašem životě – k hudbě. Scénickou hudbu jste dělal k inscenaci Písek.
Pro mě je hudebnost a komponování podobné jako herectví. Když skládám hudbu - zkouším různé motivy, různě si u toho kývu hlavou a skáču po pokoji. Prostě si domalovávám, podobně jako obraz. Trefuji se do něčeho, o čem nevím ani zda to je, jaké to bude, kudy se to bude ubírat. Ladíte to jako rádio na určitou stanici.

Poslední role – scenáristika.
Zábavná práce, která začala v Karlových Varech, už tam vznikal námět na celovečerní film Nuda v Brně. Hodně jsme se při tom nasmáli, doufám, že podobně na tom budou i diváci.

Vo co gou?
Je to o panicovi Standovi, co jede do Brna poprvé souložit, taky o Mirkovi Norbacherovi (Mirek Donutil), který je poprvé nevěrný své ženě, o Brně, ve kterém z nudy a z touhy po lásce různé ženy a různí chlápkové chtějí si užít a nic z toho není.

Patříte mezi herce, které je možné často vidět i v hledišti, jak vnímáte práci svých kolegů?
Já osobně jsem typ diváka: buď mě něco baví, něco mě rozesmutní, rozpláče, jako v životě. Jakmile ovšem něčemu nerozumím, tak jdu od toho. Je velmi snadné cokoliv hodnotit a odsoudit, ale já vím, kolik je na vytvoření představení potřeba energie. Taky vím, že všechno je velmi individuální. Pokud se třeba dívám na něco, co je mým tématem i v životě, např. mě opustí žena a já to vidím na divadle, tak si říkám - krásný divadlo, ale jsem-li šťastně ženatý, pak se mne to třeba nijak nedotkne. V tom je individuálnost všeho. Každý vnímá divadlo skrze sebe.

27.11.2002 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!