zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Německý festival - od Rosmersholmu k Dětem Olympu

Ilustrační foto (Repro Scena.cz)

  

Letošní Pražský festival německého jazyka má za sebou sedmý rok. I když byl kvantitativně skromnější než předcházejících letech, přesto jsme jeho organizátoři opět přilákali do Prahy špičky německy mluveného divadla To dokázaly nejen skromné "čtené" produkce sólistů Senty Bergerové (1941), která s neuvěřitelným espritem a smyslem pro detail interpretovala Schnitzlerovu Slečnu Elzu, a Maximiliana Schella (1930) s vtipným kontaktním vyprávěním o svém životě a práci pod názvem Rebel. Festival rámovaly dva velkorysé - více než tříhodinové - projekty slavných režisérů. Na jedné straně Ibsenův Rosmersholm, v němž se českému publiku poprvé představilo dílo režiséra Petera Zadeka (Burgtheater Vídeň) , na straně druhé scénická adaptace Prévertových Dětí ráje pod názvem Děti Olympu v interpretaci souboru Thalia Theater Hamburg pod taktovkou Andrease Kriegenburga.

Ani v jednom z těchto představení jsme se tentokrát nedočkali šokujících momentů, jak jsme na ně byli v předcházejících festivalových opusech německého divadla zvyklí. Charakteristika nejpřesnější by podle mě letos byla - scénicky velkoryse pojaté inscenace se špičkovými hereckými výkony. I když, při délce těchto inscenací ,už ke konci divák sem tam nestačil udržet trvalou pozornost.
Handke ve svém Rosmersholmu sází na důsledný realismus (kterému napomáhá scéna a kostýmy Karla Kneidla) a schopnost herců plně se soustředit na nitro svých postav. Když vstoupí na scénu Gert Voss jako Rosmer, máme pocit, že to není herecká interpretace, ale že on sám žije trpký život pastora zmítajícího se ve svém citovém životě, výčitkách svědomí nad tím, co vlastně nezavinil, ale i nad ztrátou vlastních ideálů a nedostatkem schopnosti čelit výpadům těch, kteří jeho přerod nechápou. Angela Winkler jako navenek svobodomyslná, ale zároveň vnitřně pokorná a všeobjímající Rebekka Westová, vyzařuje každým gestem i hnutím obličeje osobité kouzlo. V kratší epizodě zazáří též Otto Schenk jako Ulrik Brendel - ten, který sice vydržel stát za svými ideály, ale svým způsobem tak zmařil svůj život. I když se na scéně chvílemi křičí či vzrušeně diskutuje, vnitřní náboj spočívá především ve scénách, kde se zdánlivě nic neděje, v tichu beznaděje, postupném obnažování citových vazeb, blokovaných předsudky společnosti a pro nás dnes už nepochopitelnými tabu. Všichni ti lidé na pohled se severským chladem nesoucí břímě svých vnitřních tragédií jsou už na počátku odsouzeni k zániku - poslední scéna, kdy Rosmer společně s Rebekkou odcházejí na dobrovolnou smrt, působí jako logické završení jejich životů. Konec stresů, konec pochybností - zánik jako řešení.
Ani Děti Olympu nejsou představením příliš veselým. Narozdíl od přísného realismu kusu předchozího jsou však ve scénickém provedení mnohem vizuálnější, více kouzlí s prostorem a pohybem v něm, takže si spíše než vzpomínku na konkrétní herecké výkony, odneseme v mysli "obrazy". První z těch obrazů, které jsem si zapamatovala byl ten, kdy Debureau vyhlédl zpoza opony na slavnostní civilní řečníky, hodnotící vklad festivalu. Tento jeho vstup dával tušit, že za chvíli nahlédneme do zcela jiného světa... Vzápětí se před námi otevřel - svět první poloviny 19.století, svět divadla a vášnivých lásek. Robert Ebelig (byl též návrhářem kostýmů) před námi rozprostřel scénu, připomínající dno obrovského kulatého košíku, který ve všech směrech zabydlely postavy děje - v vznášející se, "plovoucí" prostorem jako v nějaké snové fantazii, proměňujícím se ve světle různobarevných filtrů reflektorů. Díky točně (proto se mohlo hrát v Praze jen na scéně Státní opery!) se během okamžiku ocitneme ve skromných pokojíčcích někde u střechy pařížského penzionátu). Nejvíce si však vychutnáme poetický svět Funambules - pantomimické a taneční scény, svět divadla, kde některým stačí k vyjádření pohyb (Debureau - H.Schonmann), jiní však potřebují zaujmout hlasem (Lemaitre - F.Knopp). Svět, kde se prolíná umělý divadelní svět a společenský život všech úrovní - básník a zločinec Lacenaire (H.Mooshammer) a světácký hrabě (S. Schad) . Ty všechny spojuje láska k femme fatale - Garance (J.Hofmann), rozmarné, svobodomyslné, lehce přístupné, a přece stále nedostupné... Osudy se vzájemně prolínají, propukají vášně, které vzápětí zanikají v zmaru. Banální historie? Melodrama? Ano. Ale to, co zůstává, je věčný kouzelný svět divadla, svět někde mezi nebem a zemí, svět, který stále trvá - prostor pro nás, věčné voyeury. Pro ty, kdo stojí na Olympu (tj.nejlevnější místa pro chudé divadelní diváky)...

26.11.2002 Jana Soprová | rubrika - Festivaly