Scéna.cz 

Je třeba zabít...

... koho a nebo co? V Městském divadle Zlín se snaží najít odpověď na tuto životně důležitou existenční otázku prostřednictvím inscenace JE TŘEBA ZABÍT SEKALA, kterou se souborem nastudoval režisér Petr Veselý. Postupně se tak uzavírá dramaturgický okruh inscenací z vesnického prostředí, jehož součástí byly hry Maryša a Rok na vsi. Všechny tyto opusy získávají ve Zlíně třetí rozměr, díky propojení s geniem loci zdejšího kraje. O to více a citlivěji zasahují zdejší diváky.

Věta „Je třeba zabít“ se v interpretaci režiséra Petra Veselého dostává do roviny zvolání, přání i dotazu. Všemi těmito větnými intonacemi může být interpretována. Bezesporu se podařilo inscenovat působivé podobenství o stále přítomném zlu. Sekal v podání Zdeňka Juliny je zosobněním všech špatných vlastností i konání. Jeho motivy jsou nastíněny jako pomsta za celoživotní ústrky vůči parchantovi či bastardovi. Tuto svou osobní mstu uplatňuje i vůči své matce Marii (Miluše Hradská), dárkyni života, který Sekal považuje spíše za dar danajský. Nepřímo se tímto poukazuje na porušené vazby v dnešních generacích – neúcta k rodiči, učiteli, vrstevníkovi a zároveň neúcta sama sebe k sobě.
V tématu zpracovaném Jiřím Křižanem proti sobě ostře stojí i konflikt náboženství – katolického a protestantského. Toto je absurdní obžaloba zneužití božího slova, nedostatku lidské pokory. Ovečky v jednom stádu, se snaží rozdělit mezi více pastýřů, byť všichni mají stejnou pastvinu.
Náboženské ikony jsou v textu jasně zapracované – Chór hospodářů a statkářů tvoří dvanáct mužů, dvanáct apoštolů, matka Sekala – Marie, starosta – Jidáš, Jura Baran – obětní beránek...
V obrazech s dětmi, které se posmívají Baranovi za jeho protestantství, můžeme číst, jaké bylo dětství Sekala. Vedle toho slouží dětský svět k nastínění obrazu dobra, kdy se malý kluk stará o zraněného psa.
Scéna Milana Popelky je dramatická jako samotný příběh – důraz klade na zvýraznění motivů náboženství a osudu – dominantní kříž a šikma spolu s komplikovaně členitými praktikábly evokují oranici, kopcovitou krajinu i složitost vazeb mezi komunitou.
Sekal Zdeňka Juliny je přímočaře zlý a bezcitný. Jedná na základě diktátu okolního zla, ustrkuje, protože byl ustrkován, týrá, protože byl týrán. V protiváze stojí Jura Baran Radovana Krále, který v této roli potvrzuje zralost svého herectví. Síla jeho projevu spočívá v minimu vyjadřovacích prostředků. Svou tíhu a břímě podtrhuje kovářskou prací. Dokáže se bít, zůstává sám sebou, ale zároveň je empatický ke svému okolí. Páter Flóra Luďka Randára vyjadřuje rozpor mezi božím slovem a realitou. Zlu i dobru podává pomocnou ruku – dobro vyzdvihuje, zlo se snaží napravit. Nicméně je tu patrná jistá rezignace, zpovědní tajemství hříchů se snaží utopit v alkoholu.
Základní otázka - koho a co je třeba zabít, prochází inscenací jako červená niť a má mnoho podob. Zlo, zášť, předsudky... Ovšem pokud najdeme kata. Na druhé straně je neokázalým poselstvím, abychom chránili a rozvíjeli tradice, generační toleranci, potřebnost a užitečnost každého pro každého a hlavně pokoru a hrdost.

Jiří Křižan Je třeba zabít Sekala
Divadelní adaptace Martin Františák, inscenační úprava a režie Petr Veselý, dramaturg Miroslav Ondra, kostýmy Hana Knotková, scéna Milan Popelka, hudba Miki Jelínek, choreografie Hana Geržová a pohybová spolupráce Petr Nůsek.
Osoby a obsazení: Jura Baran (Radovan Král); Ivan Sekal (Zdeněk Julina); Marie, Sekalova matka (Miluše Hradská j.h.); Oberva, Sekalův otec (Josef Králík j.h.); Anežka: (Svatava Milková nebo Eva Novotná j.h.); Mladý Oberva, její manžel (Gustav Řezníček); Páter Flóra (Luděk Randár); Záprdek (Dalibor Dufek j.h.); Starosta (Radoslav Šopík); Hospodský (Jan Leflík); Sekalova děvečka (Michaela Doleželová); Lojzek (Rudolf Škalda j.h. nebo Jan Suchánek j.h.); Včelný, hospodář (Pavel Leicman); Sušil, hospodář: (Jan Imrýšek j.h.); Koukol, hospodář (Ivan Kalina j.h.); Sehnálek, hospodář (Karel Semerád j.h.); Otáhal, hospodář (Rostislav Marek); Štverák, hospodář (Stanislav Valla j.h.).
Městské divadlo Zlín, česká premiéra 19. března 2011, psáno z reprízy 23. března 2011.