Scéna.cz 

Hamlet z londýnského Národního divadla

V celosvětových přenosech původních dramatických děl v rámci cyklu NT Live se znovu představil šéf londýnského Národního divadla Nicholas Hytner, tentokrát s novou koncepcí HAMLETA.

Opakovat starou známou věc, že Shakespearovy hry,zejména Hamlet, jsou pro divadelníky celého světa permanentní výzvou, je patrně nošením dříví do lesa. Je to nepopiratelný fakt. Např. v Shakespearově vlasti se v poměrně krátké době objevily hned čtyři pozoruhodné inscenace tohoto díla. Hyntnerův Hamlet na scéně Olivier v rámci londýnského Národního divadla je nejnovější. Dodejme, že před pár dny získal Rory Kinnear za titulní roli prestižní cenu Evening Standard, a Nicholas Hytner byl v nejužší nominaci za režii.

Hamlet samozřejmě nabízí spoustu interpretací, z nichž bezmocnost člověka v politické mašinérii státu není nikterak nové (připomeňme alespoň skvělou inscenaci Evalda Schorma v Divadle Na zábradlí na konci 70. let minulého století).
Nicholas Hytner vychází ve své inscenaci z vize alžbětinské doby jako policejního státu, prošpikovaného špiony a donašeči (o čemž ostatně hovořil v úvodu přímého přenosu). Nicméně nehalí příběh do historických kostýmů, naopak – jde o příběh zcela současný, připomínající ingrediencemi zcela aktuální situaci dnešního politického světa s bodyguardy v tmavých oblecích se sluchátky v uších, agresivními zvuky stihaček, vojenskými hlídkami úřednickým aparátem státní kanceléře i všudypřítomnou televizní kamerou.
Autorkou variabilní scény, kde se pohybem panelů přenášíme z hradeb do sněmovní místnosti i do neútulných soukromých prostor (i Gertrudina ložnice je ozdobena portrétem Claudia v životní velikosti), i kostýmů zcela současných, je Vicki Mortimerová. Vždy znovu překvapivé je perfektní obsazení i dalšíhc profesí, ať jde o světelný design Jona Clarka, choreografii Fin Walkerové i hudbu Alexe Baranowského. To vše je snímáno v přímém přenosu tak dovedně, že má divák pocit, jako by byl přítomen nejen v divadle samém, ale přímo na hradě Elsinor.
Britská politická korektnost je zastoupena tím, že v inscenaci hrají herci všech barev pleti – Hamletův druh Horatio je černý, Ofélie a Leartes snědí.
Jakýkoli humor či stín nadsázky je potlačen - důstojně působí duch Hamletova otce James Laurenson (hraje zároveň principála herecké skupiny), ale i Guildensterna a Rosencranze, které v mnoha inscenacích jsou spíše komickým prvkem. Dokonce ani tradičně zlehčující hrobnická scéna nemá humorný podtext (je to jedna z mála zkrácených scén – místo dialogu hrobníků alias klaunů je tu hrobník jeden, kterého hraje představitel Polonia).
Ocitáme se tedy na politické scéně a v jejím zákulisí, se všemi atributy. Do toho vstupuje Hamlet Roryho Kinneara. Zpočátku se snaží přizpůsobit – vidíme ho, kterak v elegantním obleku oficiálně podává v kanceláři žádost Claudiovi o možnost návratu do Witenbergu. Jak roste jeho vzdor proti tomuto establishmentu jej stále častěji vidíme v ošoupaných kalhotách a triku se smajlíkem a nápisem Zrádce (není bez zajímavosti, že v poslední fázi má stejné triko na sobě i Ofélie).
Claudius Patricka Malahida je bezskrupulózní, skeptický politik, který má jasná cíl, který přesně ví, jak se chovat, aby vyhověl požadavkům správného státníka (jeho charakter poznáváme v drobnostech – když si po oficiálním vystoupení na veřejnosti odchází po vzoru Obamy za ruku s Gertrudou a v zákulisí před úzkým týmem si dá nohy na stůl). Ani ve chvíli, kdy má výčitky svědomí, mu je příliš nevěříme – spíše než černé svědomí za vraždu bratra bere tuto záležitost jako nepříjemnost, kterou je třeba vyřešit, ale nijak zvlášť se jí nezatěžovat. Gertruda Clare Higginsové je profesionální manželkou, která si znechucení z politiky umrtvuje častou skleničkou alkoholu. Polonius Davida Caldera je poctivý, snaživý tajemník, který ve své funkci zastává tak trochu šedou eminenci. Jeho děti – Ofélie i Leatres jsou dobře vychované, a vědí, kde je jejich místo. Ofélie Ruth Negga působí neformálně, a zároveň zvláštně půvabně. Změnou oproti originálu je filmový záznam scény, kdy je jako šílící nepohodlná odstraněna. (zatímco Gertruda líčí do podrobností její dojemné utopení).
V této koncepci je Hamlet Roryho Kinneara vlastně nejnormálnější ze všech. Jeho jedinou „vadou“ je, že není ochoten se přizpůsobit zdejšímu dvoru, a chce si uchovat svůj názor a svou svobodu. Jeho bláznění je viditelně účelové - zatímco před přáteli se chová normálně, před dvorskými špicly, především před Poloniem a Claudiem předvádí provokativní divadýlko. Chvíle opravdového zoufalství si nechává do soukromí, kde se chvílemi zhroutí do upřímného introvertního nářku. Slavný monolog „Být i nebýt“ není určen pro publikum, říká si jej sám pro sebe, v soukromí, s cigaretou v ruce, když na chvíli vypadl ze stísněným prostor hraud, kde i stěny mají uši.
Mnozí kritici poukazují na to, že pojmout Hamleta v j jeho komplexnosti se asi nepodaří každému, ale že právě Kinnear k tomu má velmi blízko. Pokud bychom mluvili o stylizaci, pak se herec stylizuje výhradně do autentického člověka, pokoušejícího se vyrovnat se zlým světem kolem něj. Nedělá si iluze, že tento svět změní, ale úmyslně „zlobí“ - snaží se vytrvale zpochybňovat pravidla tohoto politického světa, znepříjemnit sebejistým syčákům jejich mocenské struktury. I když se jedná v zásadě o morálního, poctivého člověka, přesto je tímto bezcitným světem načichlý. Možná až překvapí, s jakou nehranou nevšímavostí překračuje mrtvého Polonia, a jak bez známky soucitu líčí Horatiovi, jak odsoudil k smrti své spolužáky.
Konec příběhu, ve kterém Fortinbras vstupuje do místnosti pokryté mrtvolami a pronáší před objektivem kamery povinný proslov, logicky završuje situaci. V tomto světě není místo pro happy end, ani pro soucit. Jen pro povinnou poctu padlým, a jde se dál. Není as se sentimentálně zamýšlet nad situací, ale jednat. Fortinbrasovo převzetí moci tedy není žádným příslibem do budoucna, slibující lepší časy, ale ani příslib další krutovlády. Je to jen politika, která jede dál ve svých vzorcích. Bez ohledu na jednotlivce.