zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Šílený thiller šílených vztahů

Z. Rumpík a K. Jelínková (Foto archiv VČD)

  

Nekompromisní svět bezduchých počítačových a filmových stříleček má svoji specifickou virtuální realitu, která většinou nabízí základní řešení ve všech svých akcích – život nebo smrt, hlavně „aby se člověk nestal součástí potravního řetězce“, jak říká postava scénáristy Russe Rigela z nové inscenace Jako naprostí šílenci, kterou v premiéře uvedlo v sobotu 28. září 2002 Východočeské divadlo Pardubice. Text z překladu Jitky Sloupové inscenoval kmenový režisér divadla Jiří Seydler. Pod jeho vedením hráli Zdeněk Rumpík a Kristina Jeníková, Tomáš Kolomazník a Petr Brychta.
Režisér Seydler připravil skutečný divadelní thiller, jenž plně obstál v konkurenci se sobotními napínavými televizními filmy. K napětí mu posloužil nejen samotný text, výkony herců, ale i několik režijních nápadů. Například prolog inscenace - střílečku odehráli protagonisté Kenny (Tomáš Kolomazník) a Jimmy (Petr Brychta) mezi nic netušícími diváku v rozsvíceném hledišti. O tom, zda „se fakt mozek, když někoho střelíte, rozprskne jako ve filmu?“, přesvědčuje v úvodních i závěrečných filmových sekvencích.

Dana Hávová, autorka výpravy, si dostatečně vyhrála s kostýmy. Jimmymu a Kennymu navrhla ty nejsprávnější skaťácký mundurky, Jennifer měla obdivuhodnou večerní róbu a Russ nezapřel filmového magnáta. Z podobného luxusu vycházela scéna – hala ve vile Russe samé stříbro, patro, ukrytý bar, ale i nesmyslné až kýčovité artefakty, s velkým důrazem na vztah ke starožitným věcem.

Prostředí, které plně pasuje na postavu Russe. Ten coby tvůrce pokleslých stříleček vydělává milióny na brakovém filmu. Zdeněk Rumpík mu vtiskl dokonalou vizáž člověka, který na každého pohlíží jako na zboží. Několik situací v průběhu hry o tom plně přesvědčuje. Např. klidně by nechal Jennifer znásilnit, jen pro záchranu své kůže, ale běda, kdyby mu rozbili nezvaní návštěvníci starožitnou vázu. Tato jeho „zvrhlost“ se plně promítá do jeho taktizování a manipulace s okolím.
Autor William Matrosimone ho postavil čelem před problém, který si způsobil sám. Jeho rezidenci navštíví nezvaní fandové jeho dílek, kteří nerozlišují filmovou virtuální realitu od běžného života, a těží z ní při řešení svých životních problémů. Ovšem ouha – co všechno se stane, když filmovou realitu tvoří zabíjení, znásilňování, podrazy a filmy plné speciálních efektů, kde se s filmovou krví vůbec nešetří. Přeneseme-li problematiku stírání hranic filmového a životního reálu, nebo problematiku vtělování se do filmových hrdinů, do naší nedávné minulosti, musíme natvrdo říci, že jsme byli vystaveni podobnému mlýnku ze strany oficiální stranické kultury, a prakticky podobné zpracovávání člověka se děje dodnes. Místo tehdejšího cukru dostáváme krev. Otázkou je, jak velký hlad má každý z nás, po tomto druhu umění.

Postavy Kennyho a Jimmyho jsou naprosto vděčné, v žádném případě ne jednoduché. Kenny – Tomáš Kolomazník, představuje většího dravce, který se rychle učí, a dokáže plně využít vší své tvrdosti, a jen tak se nenechá sežrat. Oproti němu Jimmy – Petr Brychta patří do kategorie otloukánků, pro něž je sepjetí se siláky možným východiskem přežití, byť na úkor toho, že budou a jsou zneužívání, týrání a ponižovaní. Petr Brychta se velmi dobře poradil se všemi těmito emocemi – ztrátou iluzí, citlivým vztahem k svému psovi, topornou snahou maskovat svůj křehký vnitřek až po situaci, kdy v zájmu záchrany zabije svého silného „osvoboditele“ Kennyho.
Mužský trojúhelník završuje jediná ženská postava Jennifer Bartonové v podání Kristíny Jelínkové. Otázkou je nakolik jako filmová hvězda zůstává v siláckých filmech křehkou ženou? Dle mého balancuje na ostří ženské emancipovanosti a snaze přežít, jak jinak než jako silný muž, což dosvědčuje pasáž o poražení soka v počítačové hře. Jelínková velmi dobře vystihla, že i přes všechnu tvrdost a bojové umění, žena vždy zůstane citlivou ženou.

Thiller Jako naprostí šílenci má gradující spád, po poněkud vlažném až trapném telefonickém úvodu Russe (určitě zkrátit, naprosto nefunkční). Divák s napětím řeší konfrontace a tříbení všech postav s velkou lačností. Musím se přiznat, že i mě se ke konci hry svíral žaludek.

Jsou všichni naprostí šílenci? K tomu humorná epizoda z hlediště: V okamžiku, kdy si Kenny od všech na jevišti vynucuje odpověď na otázku „Kdo jsem, kdo jsem....“ v hledišti někdo špitnul – CVOK. Osobně si to nemyslím – všichni jsme obětí doby a konzumního způsobu života. Je jen na každém z nás nakolik mu podlehneme a jestliže něco přijme jako základní normu většina, pak to není šílenství, ale přechází to do kodexu „normálního“, a v tom je to nenormální.

2.10.2002 Josef Meszáros | rubrika - Recenze

Časopis 16 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Hra, která se zvrtla (MdB)

Časopis 16 - sekce

HUDBA

Hudební tipy 15. týden

Karel

Karel
Jediný, neopakovatelný, milovaný. Karel Gott pohledem dokumentaristky Olgy Malířové Špátové. Celoveče celý článek

další články...

OPERA/ TANEC

Houslový virtuos Petar Markoski míří do Prahy

Petar Markoski

Skutečné houslové mistrovství předvede houslový virtuos, skladatel a zpěvák makedonského původu Petar Markoski celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Michal Ajvaz nová próza Pasáže

Přebal knihy Pasáže

Kniha Pasáže jsou devátou prózou Michala Ajvaze. A zároveň jako by to nebyl devátý titul, ale stále tatáž, nek celý článek

další články...