Scéna.cz 

Michal Štěrba: Angažmá v Plzni považuji za návrat domů

Herec Michal Štěrba je v angažmá Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni od ukončení studií na Pražské konzervatoři (1998). Na rozdíl od svých kolegů považuje angažmá za návrat domů. Pochází z Chrástu u Plzně a do krajského města dojížděl nejen do učiliště, ale také na školní představení. Dnes má za sebou na třicet velmi různorodých rolí. Povídali jsme si po představení Portugálie, kde ztvárnil svéráznou postavu Řepy.

Co vás zaujalo na Portugálii?
Žiju na vesnici, takže se z 90 % se stýkám s přesně takovými typy lidí jako jsou v Portugálii. Ta bezvýchodnost situace opravdu takhle funguje. Nejsem si jistý, zda ti lidé jsou schopni bavit se o něčem jiném, než zda budou mít co k jídlu.
Ale je otázkou, zda máme šanci oslovit lidi, kterých se to týká nejvíc. Nemyslím si, že lidi, kteří by to měli vidět, se o tom vůbec dozvědí – mají jiné starosti, jsou buď bez práce, nebo jí mají zas tak moc, že těžko vyjedou někam do divadla.

Má podle vás cenu uvádět současné hry?
Určitě. Divadlo by hlavně mělo nějakým způsobem reflektovat aktuální dění. Je hezké dělat nadčasového Shakespeara, ale mít na repertoáru jen klasiku, věci, které existují 300 let, to nejde. Kdyby divadlo alespoň jednou za čas nepřineslo reflexi doby, tak by asi nemělo smysl ho vůbec dělat.

Připomněl jste Shakespeara. Máte za sebou nějaké shakespearovské role?
Tady se Shakespeare dělá poměrně často. Tím, že jsme klasické kamenné divadlo, tak je to prakticky každý druhý rok. Naposledy jsme hráli ROMEO A JULIE. Předtím HAMLETA, KRÁLE LEARA, ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY, kde hraju Grumia. To je pro mě vděčná role, kde se mohu vyřádit.
Shakespeare je vděčný i pro lidi. Přijde na něj i divák, který běžně do divadla nechodí. Když si má z repertoáru vybrat, zvolí spíše Shakespeara než současnou maďarskou hru.

Vraťme se k vaší kariéře. Vystudoval jste Pražskou konzervatoř...
Ale pocházím z Plzeňska. Celá naše rodina jsou Škodováci z Plzně, žijí v Chrástu, 15 km od Plzně. Já jsem tady začal chodit na učňák, dělal jsem truhlařinu, ale utekl jsem v prvním ročníku. A zkusil to na konzervatoř.

Jak vás napadla konzervatoř?
Začalo to tím, že za námi přišla herečka Jana Halířová a oslovila nás, jestli nechceme do dramaťáku. Ale počátky mého zájmu o divadlo začaly u loutek. V 80. letech jsem na ZDF viděl pořad o výrobě loutek. To mě velmi zaujalo. Naše rodina se přátelí s panem Hakenem, který začínal u profesora Skupy. Dělal loutky – Hurvínek s Máničkou mají novodobou podobu právě od něho, dlouho vodil Máničku. Přes loutky jsem se do divadla zamiloval. Chodil jsem do dramaťáku jako na loutkařinu (dnes se říká alternativní divadlo). To mi bylo 10 – 12 let. Postupně nás paní Halířová předělávala na činoherce. Protože v pubertě máte dojem, že loutky jsou spíš dětský obor, a činohra je zajímavější. Pak mi nabídla, že mě připraví ke zkouškám na konzervatoř. Řekl jsem, proč ne. Zkoušky vyšly až na podruhé.

Kdo vás učil na konzervatoři?
Ladislav Beneš, David Vejražka, Gabriela Vránová, spousta dobrejch lidí. Po totalitě tam bylo schovaných hodně dobrých lidí – pan Kazda, Spáčil, Tomšovský... Všichni byli výborní, což vidím až zpětně. Byla to hezká léta. Mezi mými spolužáky byli např. Martin Písařík, Klára Issová nebo Dan Tůma. Absolvovali jsme hrou Slaměný klobouk. V 5. až 6. ročník se na nás jezdili dívat lidi z divadel. Přijeli i z Plzně. Já jsem sice nikomu nepsal, ale dostal jsem nabídku – a jak jsem se pak dozvěděl, jednomu spolužákovi jsem vyfoukl místo. Takže jsem se po šesti letech zase vrátil zpátky do Plzně. A nyní jsem tu dvanáctou sezónu.

Co vy a plzeňské divadlo?
Na rozdíl od jiných kolegů, kteří sem přijdou odjinud, jsem se vrátil domů. Takový pocit mám od počátku. Prostě jsem si na 6 let odskočil na studia a pak jsem se shodou okolností vrátil.

Takže první školní představení jako divák jste absolvoval právě v Plzni?
Víceméně ano. Viděl jsem tu spoustu věcí. Pamatuju si, jak mě poplácavali po zádech jako kolegu. Musím přiznat, že jsem nikdy nebyl pilný divadelní divák. To přetrvává dodnes. Nemohu chodit do divadla, protože, když se mi to nelíbí, tak odcházím zklamanej, a když je tomu naopak, tam mě mrzí, že v tom nemohu hrát já. Dost se návštěvě divadel vyhýbám. Když mám 20-25 představení měsíčně, tak si vážím volného večera. Mám dvě malé děti a manželku, tak to opravdu jsou vzácné chvíle, když nehraju.

Plzeň má i svého vlastního autora – Antonína Procházku, s tím jste spolupracoval víckrát. Viděl jsem např. Celebrity s.r.o., kde jste hrál kriminalistu Kalinu.
Drtivá většina komedií Antonína Procházky je natočená ČT. Tonda je šikovný, v podstatě se jeho věci hrajou samy. S Tondou jsem začínal ve VĚRNÝCH ABONENTECH v Klubu. První velká věc byla JEŠTĚ JEDNOU, PROFESORE. Tu mám nejradši. Naštěstí ji hrajou na Palmovce a občas tam zaskočím za Radka Zimu. Další výhoda je, že tam hraje Tonda Procházka nebo Pavel Kikinčuk, oba jsou to kamarádi. A taky Andrea Černá. Takže mám pocit, že jsem doma.

Jste známý jako improvizátor...
Občas se stane, že se snažím udělat nějaké fóry, i když tam nejsou.

Ale předpokládám, že různé improvizace jsou i ze strany pana Procházky.
Kdeže, dejte pokoj, ten to nedělá, to je pevný jako kámen, znáte pana Procházku!

Nesleduju reprízu, co reprízu, ale domnívám se, že nápovědka je asi občas na omdlení...
Nejen nápovědka, orosení býváme většinou všichni.(Smích).

Toník Vám nadává, že jste jeho konkurence.
Přesně tak, říká, že mu lezeme do zelí. Ve většině případů má pravdu – je to režisér, herec a ještě autor. Těmto třem se nedá oponovat.

On jako autor se text vlastně nemusí učit nazpaměť...
Ten ho jediný neumí.

Vy byste nechtěl něco napsat?
Já určitě ne. To je tak specifický obor, že si na to netroufám. Hrát mi bohatě stačí. Vypadá to snadné, ale když si sednete k prázdnému papíru, vezmete tužku, tak jste v koncích. Vím od Tondy, jak dlouho u toho sedí. Já bych nevydržel.

Co vy a písničky?
Zpíval bych rád, ale neumím zpívat. I když nějaký náznak sluchu tam je. Doma mě k tomu nikdo nevedl. Po roce chození do LŠU na piano to vzdali a prodali piano. Teď už nemám ambice se k tomu dokopat. S kytarou jsem válčil na konzervatoři. V tu dobu, kdy mi to bylo nuceno, tak mě to nezajímalo. A už to asi nedohoním.

Premiérové večírky tedy neprozpíváte?
To určitě ne. Pak přijde kolega Maléř z Beskyd – nasadí svůj horský hlas a všichni jsou u vytržení. Já se raději schovávám.

Co vás teď v divadle čeká?
Premiéra NOCI BLÁZNŮ. Mám v zádech Martina Vokouna, který mi dává dobré role.
Myslím si že Řepa v Portugálii je rozhodně dobře napsanej a v noci Bláznů určitě Roy. Pak budeme mít komedii PŘIŠEL NA VEČEŘI.

Připomeňme ještě, že se účastníte také nezávislého projektu Divadelní léto.
Už máme za sebou třetí ročník – hráli jsme DONA JUANA, pak REVIZORA a nejnověji KRÁL JELENEM. Je to projekt Viléma Dubničky, který ho doslova vykopal ze země. Hraje se pokaždé jinde, každý rok přibývá nějaká nová štace. Cestujeme a divák s námi. Vždycky je to zajímavé. Letos jsme měli zázemí v Západočeském muzeu, dobře se to tu chytilo. Teď dohráváme AKVABELY Davida Drábka. Což jsou naše srdeční záležitosti. Baví nás to. Nevymezujeme se proti našemu angažmá, ale je to něco úplně jiného, děláme si to po svém. Je to spojené i s tím, že se musíme starat o vše – lístky, zázemí, pronajímáme si sály, stavíme, bouráme, atd. Je to parta lidí, co se máme rádi - Zdeněk Rohlíček, Broňa Kotiš, Štěpánka Křesťanová, Kristína Hlaváčková, Káťa Hrachovcová. Jediný problém je sladit termíny.

Michal Štěrba
V Plzni navštěvoval v dětství dramatický kroužek vedený herečkou Janou Halířovou. Ta rozpoznala jeho herecké a improvizační schopnosti, pomohla mu je rozvinout a inspirovala ho k rozhodnutí věnovat se divadlu profesionálně. Pražskou konzervatoř absolvoval rolí Emila ve „Slaměném klobouku“. Do činoherního souboru DJKT nastoupil koncem roku 1998 a dosud zde ztvárnil téměř třicet charakterově i stylově rozdílných postav. Svůj komediální talent, spojený s bodrostí a bujarostí, uplatnil mj. jako počítačový maniak Daniel ve hře JEŠTĚ JEDNOU, PROFESORE nebo v titulní roli Goldoniho LHÁŘE, kde přesvědčivě pointoval jednotlivé situace a podařilo se mu také vystihnout tragikomický rozměr postavy. Z dalších výrazných rolí připomeňme Hraběte Grazia v MASCE A TVÁŘI, Smerďakova v BRATRECH KARAMAZOVÝCH, Annibala de Coconnas v KRÁLOVNĚ MARGOT a Samka v GAZDINĚ ROBĚ.