zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Hyde Park: Kde končí pustina

Hyde Park: Kde končí pustina

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Ve svém programovém prohlášení sliboval nový šéf Švandova divadla Dodo Gombár cyklus Hyde Park, v němž se ve Studiu Švandova divadla představí neobvyklé jednorázové projekty (vždy pouze tři reprízy). Diváci budou hlasovat, a nejúspěšnější hra cyklu pak bude zpracována do regulérní inscenace. Slíbené se od podzimu opravdu realizuje, a už má za sebou tři díly:

Po Pohřební slavnosti (David Šiktanc, Kateřina Glogrová a Adam Rut) a Šoa (David Hrbek) se na sklonku listopadu představil třetí díl pod názvem Kde končí pustina Braňo Mazúcha. Přiznám se, že právě třetí díl byl pro mě nejvýraznějším úkrokem od běžných inscenačních metod. Jako bychom se najednou ocitli někde úplně jinde. Bosý režisér uvedl večer prohlášením, že zde nepůjde o ukončené dílo, a nic nebude typické. Také nebylo.

V prakticky prázdné místnosti Studia měli diváci možnost postavit se či usadit kdekoli v prostoru. Tři čtvrtě hodiny jsme pak byli svědky zvláštního nepojmenovatelného tvaru (jedná se o jakési pásmo úryvků filozofických a literárních textů, které sestavil režisér společně s dramaturgyní Martinou Kinskou), který byl volně inspirován knihou sociologa T.Roszaka.

Tři herci – David Punčochář, Apolena Veldová a Irena Kristeková - se tu v hravém, chvílemi absurdním, chvílemi něžném, a chvílemi mrazivě depresivním proudu slov zamýšleli nad prázdnotou, vyprahlostí našich životů, permanentním zanikání a zároveň stále znovu se objevující naději. Pozoruhodný výběr zlomků myšlenek, veršů a krátkých příběhů z tvorby T. Roszaka, T. S. Eliota, W. Blakea, V. Bělohradského či T.Dorsta vytvořily zvláštní jakoby zamlženou mozaiku, navozující atmosféru tajemna, smutku, absurdity, ale zároveň i hravosti. Hravost je podpořily scénickými nápady, ať už skákání na trampolínce, proud míčků hopíků, které se v jedné chvíli začaly doslova hrnout na diváky, synchronizované křepčení trojice či přímý kontakt s diváky, kde herečky zkoumaly reakci jednotlivců na dotyk citlivých kůstek v koleni.

Celé to působilo na jednu stranu nezávazně, možná až lehkovážně, na druhé straně jsme měla pocit, jako by jednotlivé zlomky textu byly naprosto přesně načasovány a zacíleny. Představení, stejně jako doprovodný text B.Mazúcha v programu, klade otázky. Mě osobně motivovalo k tomu, že jsem si hned následujícího dne v knihovně vypůjčila knihu T.Roszaka. Možná, že právě tahle reakce by tvůrce potěšila.

7.12.2010 03:12:47 Jana Soprová | rubrika - Recenze