Scéna.cz 

Ohlédnutí za zlínskou návštěvou v Praze

Nejde-li hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře. To si patrně řekli ve Zlíně, když se rozhodli letošní ročník festivalu Náraz uskutečnit na pražských jevištích. Nabídli tak pražským divákům několik ukázek z tvorby Městského divadla Zlín.

Měla jsem možnost zhlédnout dvě představení – Peškovy ČUČUDEJSKÉ POHÁDKY (na scéně Švandova divadla) a Čechovova STRÝČKA VÁŇU (na Nové scéně). V obou případech byla hlediště divadel příznivě zaplněna (to znamená, nepraskala ve švech, ale bylo prakticky plno). Pro mě osobně byla nabídnutá možnost „dojet do divadla metrem“ (jak hlásal slogan v tiskových materiálech) skutečně příjemným a vstřícným krokem zlínských.

Brněnský mág Vlastimil Peška spojil ve svých ČUČUDEJSKÝCH POHÁDKÁCH dva fenomény. Oblíbený indiánský motiv (je to ale spíše jakési hraní si na Indiány v rámci fiktivního kmene) a parafráze notoricky známých pohádek. Vzniká tak jakési divadlo na divadle, kde se herci přiznaně převlékají do indiánských kostýmů, a v případě, že nejsou přímo protagonisty děje, podílejí se na hudebním (či zvukovém) doprovodu, v němž ústředním motivem je bubnování různé razance a rytmu. I když příběhů se objeví více, nejdelší jsou pohádky alá Perníková chaloupka a Sněhurka a sedm trpaslíků. Celé balábile pestrobarevných postav převrací příběhy naruby. Např. děti v první pohádce, Ahajút a Šavenys podezřele podobní Jeníčkovi a Mařence, jsou srdnaté a ztracení v lese si nijak zvlášť neberou, jsou zdravě sebevědomé a tak se jim celkem snadno podaří veškerá nebezpečenství zdolat. V příběhu o nejšerednějším Indiánovi Wahurkovi jsme zase konfrontováni s tím, že krása může být někdy spíše na závadu. A tak se indiánská dívka Nataša, která Wahurku zachrání před smrtí, musí pro blaho indiánského národa zošklivit. Pohádka si neklade žádné velké umělecké cíle, jde především o to nejmenší diváky potěšit a pobavit. Soudě podle reakcí nejmenších se to týmu pod vedením režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové se tu podařilo účel splnit.

Na Novou scénu přivezli zlínští klasiku – Čechovova STRÝČKA VÁŇU v režii Martina Františáka. Děj se odehrává (soudě podle scény Marka Cpina) v jakémsi zvláštním bezčasí připomínajícím scénickými prvky nejvíce dobu 60.-70.let v Čechách. I když nechybí typicky ruské rekvizity jako samovar či houpačka, ale i např. popelník na nožce, jako by ukradený z konferenčního schůzovního sálu.
Vstupujeme do tohoto prostoru ve chvíli, kdy jsou zavedené pořádky a poklidný řád zdejší domácnosti narušen příjezdem profesora a jeho ženy. Vykloubenost situace se stává katalyzátorem a spouští nečekanou smršť pocitů, které až dosud zůstávaly skryty. Obyvatelé domu, do té doby snášející pokorně a bez ambicí spořádanou nudu svého skromného života, který tráví mezi účty, udržováním nepříliš blahobytné domácnosti a pravidelnými rituály pití čaje, jako by se najednou probudili a chtěli si tak „trochu povyskočit.“ Mladá profesorova žena Jelena (Kateřina Králová) se okamžitě stane idolem všech zdejších mužů. Není to ani tak tím, že by byla výjimečná. Z hlediska diváka je nám jasné, že ani její život není záviděníhodný, možná spíše naopak. Dobrovolně se připoutala ke staršímu muži, což jí nepřináší žádné uspokojení. Na jedné straně obdiv venkovanů vítá, ale příliš dobře si uvědomuje, že jí může přinést jen chvilkové rozptýlení při této povinné návštěvě. Její sobecký, do sebe zahleděný manžel (Dušan Sitek) jí už víceméně jen trápí svými věčnými bolestmi a také neustálým vyžadováním pozornosti. Takhle to ale zdejší obyvatelé nevidí. Pro strýčka Váňu (Radovan Šopík), stejně jako pro doktora Astrova (Luděk Randár) je podnětem k probuzení dávno zapomenutých citů, ale zároveň k bilancování, zamyšlení nad jejich zmarněnými životy. Zatímco v zastaveném čase krizi středního věku nijak zvláště neřešili, tváří v tvář „možnosti“ (byť spíše virtuální) jako by najednou zdivočeli. Zatímco doktor se ještě jakž takž dokáže držet na uzdě, strýček Váňa, do té doby důstojný a uznávaný vládce domu, prožívá doslova pubertální poblouznění se všemi směšnostmi a trapasy. Přestává se chovat jako dospělý, má móresy tvrdohlavého děcka či směšného seladona. Nakrucuje se, trucuje, ztrácí jakoukoli důstojnost. Zároveň však trapnost svého počínání cítí, a tak ji po chlapsku otupuje alkoholem. Také Soňa (Michaela Doležalová) pod vlivem situace ztrácí svou jistotu šedé myšky, a křečovitě se snaží se svým životem konečně něco udělat. Naprostý zmatek a zmar zaseje profesor svým úmyslem dům prodat. Všichni přítomní v tu chvíli zjišťují strašnou pravdu. Nejenže není naděje, aby se jejich dosavadní život zlepšil, ale hrozí nebezpečí, že přijdou i o jistoty, které měli až dosud. Poté, co profesor a jeho žena se spasí útěkem do Moskvy, na venkovském sídle už nic nebude tak, jako bylo dosud. Strach a zklamané touhy po lepším životě už navždy zůstanou někde hluboko v myslích všech, kteří zůstali. Strýček Váňa v podání zlínských je působivou baladou o nenaplněných snech a o nemožnosti vykročit ze svého stínu.