Scéna.cz 

Když se rozhodnu jít tudy, neuhnu

Jeho cesta k divadlu byla typicky nedivadelní. Nenavštěvoval dramatický kroužek, ani nepochází z herecké rodiny. Věnoval se jen kytaře. Po gymnáziu se dostal na Vysokou školu zemědělskou v Brně, po roce studia se rozhodl, že zkusí přijímací zkoušky na JAMU – obor muzikálové herectví, kam se dostal až do třetího kola. Místo přijetí na školu následovala nabídka angažmá do Horáckého divadla Jihlava.
Pro rodiče to bylo něco nevídaného. Vždyť odchod ke komediantům se v malém městečku Bystrá u Poličky, odkud pochází, považoval za něco naprosto vykřičeného. Čas vše urovnal, Zbyněk Fric přesvědčil, že se přeci jen na vratkých múzických prknech dokáže udržet.
„Účinkování v Jihlavě pro mě znamenalo velkou školu, nejen po stránce herecké techniky, ale i zvyklostí,“ říká, „Nezapomenu na políček od jednoho staršího kolegy. Pane kolego, v divadle se nepíská, prohlásil a šel dál. Dostal jsem ho určitě právem. Dnes si nedovolím při zkoušce sednout před režiséra.“

Po Horáckém divadle následovaly dva roky na DAMU. Proč jste toho nechal?
„Když přijdete na DAMU, tak s takovým „vychováváním“ jako byl jihlavský políček se již nesetkáte. Má předchozí divadelní praxe k mému odchodu z DAMU určitě napomohla. Tehdy jsem neslezl z jeviště, a na škole? Najednou jsem měl herectví třikrát týdně a někdy jsem se ani nedostal na plac, jindy neměl čas vyučující.“

Následovalo svobodné povolání. Dokonce došlo na profesi číšníka. Zbyněk Fric se narodil ve znamení Berana - „V tomto směru jsem typický, prostě si řeknu, že jdu tudy a jdu, neuhnu.“ Tato jistá tvrdohlavost ho dovedla k velmi cenným zkušenostem. Musel se sám živit, což občas obnášelo takřka spartánský život, který už ochutnal při angažmá v Jihlavě.
„Někdy se stalo, že jsem čtrnáct dní před výplatou jedl jen rýži s kečupem, aby žaludek neškrundal. Naštěstí to byly doby, které mě vychovaly k tomu, abych měl doma železné zásoby.“

Absolvoval jste angažmá, nyní se pohybujete na volné noze. Co je Vám bližší?
„Myslím si, že i pro divadla i pro herce je stálé angažmá špatný stav. Pro divadla se herec stává levnou pracovní silou, kterou musí ale platit pořád. Osobně potřebuji mít nejistotu, když nebudu dělat nebo se budu flákat, tak za další půl rok nebudu mít práci. Rovněž oceňuji možnost vybrat si roli, určit si honorář. Pravda je, že musíte vydržet, když začínáte nelze si moc vyskakovat.“

Zmínil jste jednu z výhod volného zaměstnání – možnost vybrat si projekty. Můžete popravdě říci, zda jste u některého projektu vnitřně uznal, že jste šlápl vedle?
Projekt nemusí dopadnout vždy dobře. Někdy může být jen zavržený, jako např. 451 stupňů Farenhaita, ale zdůrazňuji, že kvalitu musí posoudit někdo jiný – zejména divák. Dobré zkušeností převažují, i když se časem může ukázat, že byly špatné, z těch se člověk učí lépe.
Některé projekty mám rád, na jiné jsem hrdý. Jedněmi se budu chlubit, druhými ne. Říkám si: Dělal jsem to, ale nebudu si nic vyčítat.“

Abychom nebyli negativní - projekt, který vás zasáhl pozitivně, zejména z vnitřního hlediska?
Určite Jesus Christe Superstar. Muzikál, který přišel ve správnou chvíli, nádherné téma, text, muzika, včetně tvůrčího týmu. Další z tohoto kalibru je Bernsteinova mše z Pražského Hradu. Vůbec jsem nelitoval, že to nebylo horentně placené a hrálo se jen dvakrát. Prostě pocit, kdy stojíte vedle chrámu sv. Víta a zpíváte se symfonickým orchestrem, s jazzovou a beatovou kapelou, to je prostě nadevše.“

Od muzikálových projektů jsme se dostali k divadelním, k Lyře Pragensis. Tam má Zbyněk Fric štěstí nejen na role, ale i na spolupracovníky. Účinkuje v projektech Cesta pokojného bojovníka, Noční let - příběh slavného francouzského spisovatele a letce Antoina de Saint-Exupéryho a dále v originálním zpracování mistrovského díla Karla Schulze Kámen a bolest o životě Michelangela Buonarroti.
„Když jsem šel do Lyry Pragensis na první schůzku, tak mi režisér Staněk řekl: Víš, ale tady se to moc neplatí. Já na to, že je to v pořádku. Mám pocit, že bych spíš měl platit já. Pro mě je to herecká škola, a děkuji za všechno, že si ji mohu dopřát.“

Posledním projektem, kde se můžeme se Zbyňkem Fricem setkat, je taneční muzikál Edith Piaf - vrabčák z předměstí, ten je srovnatelný s kultovním „Ježíšem“.
„Těším se na toto představení, neboť si tam na několika místech mohu prožít velké štěstí. Cením si Libora Vaculíka, že dokázal dát dohromady skvělý tým lidí a napsal výborný scénář. Petr Malásek zkomponoval vynikající muziku, přesně vycítil dané emoce, která tam mají být. Dokázal spojit původní šansony s adekvátní scénickou hudbou.“

V projektu vystupujete v roli Vypravěče. Co Vám tato postava dala?
„Vypravěč mi pomohl vyrovnat se s problémy. Mohou to být věci, které člověk zažil a ještě nestrávil, tím si je můžete vyžít na jevišti, což je leckdy jednodušší než v životě.“

S jakými problémy?
„Pojmenovávám si je sám pro sebe.“

Vypravěč je nosná postava. V jedné z kritik vyčítali její přílišnou didaktičnost. Jak takovémuto výkladu čelíte?
„Osobně si to nemyslím. Pro stavbu celého představení má Vypravěč vedle Edith jako další nosná postava velký význam. Ta prostě potřebuje někoho, kdo s ní slovně komunikuje, někoho, kdo je její protipól.“

Když jsme u problémů, pro většinu lidí představuje třicítka určitý zlom. Jak jste si ji odžil vy?
„Divně. Mám nějaký fyzický věk, ale duševně se cítím na dobu, kdy jsem vylezl z gymplu. Mám prostě stejnou energii a vnitřní pocit, že jsem na začátku a nic jsem nedokázal. Jindy si zase říkám, že bych už nějaké zkušenosti měl mít. U nich dle mého nehraje věk žádnou roli, důležitější je život. Čím víc problému v životě, tím u divadla lépe. Když se stane něco nepříjemného, říkám si, zas bude o čem hrát, inspirace pro další roli.“

Nevím, zda mám Zbyňkovi Fricovi přát hodně nebo málo problémů. Přikláním se k variantě, co nejméně, neboť si myslím, že dokáže i bez takto silné osobní inspirace hrát, jak o tom dokázal přesvědčit nejen v představení Edith Piaf vrabčák z předměstí, kde v jednom obraze, kdy tahá Edith z bahna, dokáže nabídnout pomocnou ruku s takovým gestem, že není soucitná, ale přímočará a razantní, prostě „musíš vstát, dál už to nejde“.

Naše další povídání pokračovalo u dobrého piva v Kavárně na půl cesty. Tak jako příběh Edith příběh začíná otevřením klavíru, kdy Vypravěč zahraje motiv z jednoho šansonu, a na závěr klavír zaklapne s posledním tónem, podobně končí i naše povídání posledním přiťuknutím.
„To je ta logika, všechno má svůj začátek a konec. Úplně všechno - příroda, život, divadlo....,” uzavírá Zbyněk Fric.