zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Naprosto neuvěřitelná událost: Ženitba, kdoví....

Naprosto neuvěřitelná událost: Ženitba

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Divadlo Na Vinohradech uvedlo v nastudování Vladimíra Morávka úpravu Gogolovy známé komedie pod názvem. Naprosto neuvěřitelná událost: Ženitba.

Pohled režiséra Vladimíra Morávka na klasická témata bývá vždy kontroverzní, a záleží jen na tom, nakolik je divák schopen přijmout jeho vidění. Jeho nová inscenace ruské klasiky navazuje svým černo-bílým pojetím na předchozí vinohradský opus – Višňový sad. (spolupracovníci jsou stejní – autorem scény je Martin Chocholoušek, kostýmů Sylva Zimula Hanáková). Typické pro Morávkovu tvorbu je převracení žánrů a zahuštění scénického tvaru spoustou symbolů, které bývají čitelné jen z části. Je to jako makabrózní karneval, v němž se zlomky původního příběhu vynořují víceméně sporadicky, a navíc silně zmutované. To je i případ jeho svérázného pojetí Gogolovy Ženitby jako hrůzného snu či noční můry vládního rady Podkolatova. Bez předchozí informovanosti o tomto záměru se ale může stát, že divák zůstává po celou dobu představení zmaten.

Na počátku jsme konfrontováni s podivným naddimenzovaným Amorkem (Michal Novotný), který do popředí scény dotáhne domeček. Ten je vzápětí rozevřen jako kniha a nabídne dvě těsně sousedící světničky - jedna je příbytkem Podkolatova, druhá Agáty.
Zadní bílý projekt plný slepých oken se tyčí do výše, a zahraje si až v závěrečné scéně, kdy se Podkolatov jako moucha se plazí do čtyřmetrové výšky, aby tímto kaskadérským kouskem unikl svatbě. Orchestra, rozdělená molem prodlouženým do hlediště, slouží hudebníkům a pěvcům, kteří co chvíli vyskočí na scénu a zasáhnou do děje svým zpěvem.
V druhé části jako by se scéna rozplizla doširoka do naddimenzované snové místnosti, která je jakýmsi depozitářem snových postav. Mnozí jsou prakticky pasivní, jiní libovolně vstupují do děje a znovu z něj odcházejí.
Jak už bylo naznačeno, mnohé z viděného a slyšeného způsobuje, že divákovi jde doslova hlava kolem. Dostáváme se do jakéhosi schizofrenického stavu, kde se často marně snažíme pochytat úlomky původního děje a rozšifrovat množství symbolů. Průvody dítek v bílých šatečkách, bloudící sem a tam jevištěm s kříži a dalšími atributy starobylých ruských obřadů, zpěvák měnící se v popa, ztrojená postava dohazovačky Tekly, Podkolatovův sluha Štěpán jukající z různých stran, parafráze Adama a Evy v komicky nadměrných „nahých“ kostýmech. Jako podívaná jsou to lukulské hody symbolů, vršených na sebe v hektickém přerývaném rytmu. Podobně působí i hudební motivy, vracející se v mnohočetných ozvěnách.
Je ovšem škoda, že se v tom reji tak trochu ztrácejí jednotlivé postavy protagonistů. Škoda o to větší, že se hercům pod vedením Vladimíra Morávka podařilo překonat zavedené stereotypy a vytvořit vskutku unikátní bizarní typy. Ať je toVeronika Žilková jako Agáta, zestárlá naivka, pyšnící se nepřeberným množstvím kostýmů k uchvácení ženichů, Jan Šťastný v roli elegantně vykrouceného Žvanikina, Martin Zahálka jako hřmotný, přímočarý Nenažraný či Daniel Bambas v ušlápnutém Onučkinovi. Pohříchu se dostávají do pozice pouhých statistů, a uplatní se spíše v kabaretně pojatých choreografiích. Jediným, komu režisér dovolil výrazněji se prosadit, je rozčepýřený mžourající úředníček Podkolatov. Viktor Preiss ho pojal s nadsázkou, nicméně uvěřitelně, s přesně dávkovanou mírou trapnosti, komičnosti a důstojné introvertnosti. Smekám i před jeho akrobatickým výkonem, když v závěru zdolává čtyřmetrovou stěnu. Další výraznou rolí je dohazovačka Tekla, podobná podivné kulhavé vráně, kterou střídavě a mnohdy souběžně hrají Martin Stropnický, Lucie Juřičková a Lucie Polišenská.
Všichni ovšem slouží především scénické vizi režiséra, a stávají se součástí karnevalu podivných zrůd. Divák tak zírá na obrazy, kterým často nerozumí, a nemá se ani čemu smát (což je u komedie na pováženou). A proč se to jmenuje Naprosto neuvěřitelná událost: Ženitba? Kdoví.

8.3.2010 23:03:12 Jana Soprová | rubrika - Recenze