zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Rok 2009 v divadlech očima Jany Soprové

Pavel Batěk - Vojcek, DnV

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

V posledních letech vídám ročně i několik stovek představení. Mnohé z nich zapomenu okamžitě po vidění, některé z nich mě „straší“ déle, ale těch opravdu nezapomenutelných není mnoho. Více či méně masochistický divadelník, za něhož se pokládám, si většinou nenechá ujít ani dílka, o kterých už předem tuší, že asi nebudou „to pravé ořechové.“ Stále mu totiž v hlavě straší myšlenka CO KDYBY? A tak mám teď, kdy se ohlížím za divadelní úrodou minulého roku , v hlavě pěknou směsku velice různorodých zážitků. Je pro mě problém odsoudit jednoznačně jakékoli dílo, když vím, že nad ním tvůrčí tým strávil mnoho dřinou naplněných dní a mnoho bezesných nocí. I když výsledek mnohdy neodpovídá snaze a dobrým úmyslům.
K mým dluhům (které ovšem nedokážu splatit ani letos), patří návštěva mimopražských scén. Snažím se sice leccos pochytit při hostování regionálních divadel v Praze, ale člověk zkrátka nemůže být na dvou či třech místech najednou. Snažím se tedy alespoň co nejlépe zmapovat pražský divadelní život, a to od těch nejoficiálnějších scén až po alternu nejrůznějšího typu. V obojím se najdou úlety, ale i dílka, které potěší, překvapí, pobaví, nebo přinejmenším zaujmou svou neobvyklostí. A tak zalistujte společně se mnou divadelním rokem 2009.

Klasika stále lákající
I v roce 2009 se objevily na scénách některých pražských divadle pozoruhodné inscenace, které se dokázaly podívat na klasiku novým pohledem. Pryč jsou doby, kdy divadelní scéna nahrazovala politickou tribunu, a tak se tvůrci (dramaturgie a režie) sahají po tématech, mapujících především svět lidských vztahů. K nejvýraznějším počinům tohoto typu patřily z mého pohledu tři inscenace. Büchnerův Vojcek v Divadle Na Vinohradech. Mladý režisér Dan Špinar prokázal schopnost pracovat s prostorem velkého jeviště i se zkušenými herci, z nichž vykřesal překvapivě živé, neobvyklé polohy jejich herectví. Turgeněvův Měsíc na vsi v režii Radovana Lipuse ve Švandově divadle svěžím způsobem, s pozoruhodnými hereckými výkony (Klára Cibulková, Kamil Halbich ad.), rozehrává téma ruského venkova, tichého místa, které ovšem tepe vášněmi. A do třetice Calderonovo kruté drama Lékař své cti v Divadle v Dlouhé v režii Hany Burešové. Jiskřivé, detailní herectví Miroslava Táborského, Heleny Dvořákové a dalších zůstává v paměti.

Muzikály s humorem
Velké muzikály na scénách věnovaných specificky tomuto žánru mají už své nejlepší za sebou. Ne náhodou se stále vzpomíná na nedostižné Bídníky či Jesus Christ Superstar. O to příjemnější je, když narazíme na kvalitní muzikálové dílo na činoherní scéně. Narozdíl od velemuzikálů jsou tu totiž obsazeni herci. A právě schopnost nejen uzpívat, ale především uhrát příběh, je největší devizou těchto kousků. Do tohoto výčtu bezpochyby patří adaptace Pan Kaplan má třídu rád v divadle ABC v úpravě a režii Miroslava Hanuše, mapující svět vystěhovalců, kteří se v potu tváře učí „ve vyhnanství“ v USA angličtinu a přitom vzpomínají na svou rodnou zem. Hanuš dokáže skoro nemožné – přiměje herce (i ty, kteří se brání), aby se chopili hudebních nástrojů a odvážně vyzkoušeli dovednosti dávno zapomenuté. Ti ostatní se nenechají zahanbit, a jsou schopni se kvůli inscenaci naučit hrát na nový nástroj. Za všechny jmenujme alespoň Jitku Smutnou, Martina Písaříka,i Jana Szymika či doyena MDP Lubomíra Lipského.
Na muzikálovou půdu odvážně vstoupilo Městské divadlo Mladá Boleslav, když ke svému 100. výročí „objednalo“ u Radka Balaše regionální muzikál Dědeček Automobil. Dovedné skloubení námětu o zlatých českých ručičkách, s chytlavou hudbou George Gershwina udělalo své– úspěch se dostavil, a zdá se, že by mohl překonat i hranice regionu.
Do třetice – trucmuzikálová novinka Petra Kolečka, Tomáše Svobody a Petra Wajsara Pornohvězdy, provedená v klubu Roxy – je nadějí do budoucna. Pánové bez rozpaků namíchali koktejl z dětských vzpomínek i současného schizofrenního světa, kde se mísí sentiment s pragmatičností, sny s realitou, výsměch s obdivem a vytvořili dílko, které nejen baví, ale také pěkně „mlátí po hlavě.“ Podařilo se jim zapojit nejen věkově, ale i myšlenkově spřízněné kamarády (Vojtěch Dyk, Jakub Prachař, Jana Stryková, Míra Nosek ad.). Nebudu jistě daleko od pravdy, když prorokuju, že se Pornohvězdy stanou kultovním představením (a doufejme, že i vzorem pro zbrusu nové původní české muzikálu netradičního typu). Co je ovšem nejdůležitější - všechny jmenované kousky spojuje to, co u těch velkých produkcí chybí – nadhled, názor a hlavně HUMOR.

Současné hry - existenciální dilema
Rozporuplnost dnešního světa, odpovědnost za běh dějin i za to, nakolik jej mohou ovlivnit jednotlivci, marnost života, který je neustále manipulován nejrůznějšími okolnostmi a mocenskými zájmy, vykloubené lidské charaktery. To jsou témata dnešních her. Do tohoto ranku patří např. Srpen v zemi indiánů ve Stavovském divadle Tracyho Lettse, sága vyprávějící o „souboji“ několika generací, rozdílných pohledech na svět, rozdílných morálních kritériích. V hlavní roli zazářila Kateřina Burianová. Další úspěšnou novinkou je dvojmonolog Gobbels/Baarová v Divadle Komedie s Martinem Pechlátem a Gabrielou Míčovou. Kontrast osobního a společenského je tu podáván bez komentáře, nicméně o to je jeho vyznění důraznější. Dejvické divadlo přispělo do diskuse o morální odpovědnosti vědců hrou Joea Penhalla Krajina se zbraní v režii Martina Myšičky.
Kdesi na pomezí „klasiky“ a „dnešního pohledu“ stojí parafráze starého námětu zasazeného do dnešní situace, hra Patricka Marbera Don Juan v Soho v Divadle v Celetné s vynikajícím Martinem Hoffmannem v hlavní roli.

České hry – jen více!
Podíváme-li se na světovou dramatiku, můžeme jen zaplakat nad tím, jak málo dobrých a opravdu aktuálních českých her se u nás objevuje. Tvoří jen mizivé procento repertoáru. A tak nezbývá než si přát, aby jich bylo více. Nicméně, pár zajímavých počinů se přece jen urodilo. V čele patrně pro mnohé stojí Morávkův triptych Perverze v Čechách (Lásky jedné plavovlásky, Cirkus Havel, České moře). Projekt zajisté velkolepý, i když velmi diskutabilní – jedni jej oslavují, druzí spíše rozpačitě kroutí hlavou (přiznám se, že patřím spíše k těm druhým). Nicméně, za zaznamenání nepochybně stojí.
Oslovily mě spíše menší projekty. Pohledem hluboce introvertním je komorní hra Lenky Lagronové Pláč, uvedená v divadle Kolowrat v režii Jana Kačera. Osobní historie čtyř žen na pozadí totalitní skutečnosti je koncertem detailního, citlivého herectví Taťjany Medvecké, Jany Bouškové, Evy Salzmannové a Niny Divíškové.
Kolečkova-Svobodova hra Jaromír Jágr, Kladeňák ve Středočeském divadle Kladno stojí na hraně filozofického traktátu, pohrávání si s mystikou a podivnou realitou, humorným nadhledem a lehce parodovanou biografií se zcizenými melodramatickými momenty. A David Matásek v roli Jágra je skutečně vynikající.
Divadlo Letí přišlo s retropohledem na česko-německé vztahy. Hra Zazděná/Mauerschau Barbory Vaculové i její provedení na jevišti je ojedinělým pokusem o dvojjazyčnou hru, který se skutečně vydařil.
V souvislosti s novými hrami doporučuji vaší pozornosti Studio Rubín, kde jsou k vidění nejčerstvější tvůrčí počiny nejmladší generace (mj. Causa Salome, Díra, Svrbí, House of Love, Soprán ze Slapské přehrady). Nejsou to záležitosti určené pro široký okruh diváků, jde spíše o to, vyzkoušet si, co scéna unese. Odskakují si sem mladí herci, mnohdy angažovaní na velkých scénách (za všechny Dan Špinar, Vojtěch Dyk, Pavla Beretová, Lukáš Příkazký), aby si tu vyzkoušeli jiný typ práce. I když předkládaná představení nemusí být vždy podle vaší chuti, můžete si být jisti, že tu rozhodně uvidíte něco jiného, než v kterémkoli oficiálním divadle.

Filmové výpůjčky
Inspirace čerpaná z filmových děl se stává trendem posledních let. Ne vždy se jedná o pokusy jednoznačně úspěšné (Zkouška orchestru, Prolomit vlny). Nejlépe v letošním roce dopadlo Švandovo divadlo, které uvedlo adaptaci filmu Larse von Triera Kdo je tady ředitel? Scénické provedené této hry je – nejen díky výkonům Michala Dlouhého a Kamila Halbicha – stravitelnější než film samotný.

Odjinud - co je to alternativa?
Dlouhodobě se vedou diskuse o tom, co je to vlastně alternativa... Na tuhle složitou otázku se v postmoderní době opravdu těžko odpovídá. Můžeme sem zařadit cokoli, záleží na našem osobním pohledu. Blíže k alternativě mají projekty, které nestaví tak docela na textu, spíše sázejí na jiné složky jevištního prezentace - sepětí scény, světelného designu, hudby a samozřejmě umělce, kteří ovládají nejrůznější umělecké dovednosti.
Hitem roku byl bezpochyby projekt Rosti Nováka La Putyka, české varianta tzv. nového cirkusu. Téma pravé české – tajemný a nevyzpytatelný svět hospody. Novák do projektu zapojil umělce všeho druhu, zpěváky, tanečníky, akrobaty, loutkáře. Dohromady vytvářejí originální svět, ve kterém nic není nemožné (i když už je po zavírací hodině...)
Vědět o sobě dávají dvě společnosti, které mají společné protagonisty (Miřenka Čechová a Radim Vizváry + režijní spolupráce Petr Boháč), a pro mnohé diváky je jejich činnost nesnadné rozlišit. Je to Teatro Pantomissimo a Spitfire Company. Z jejich repertoáru stojí za zmínku hned několik projektů. Teatro Pantomissimo v loňském roce dokončilo volnou trilogii pod názvem Dark Trilogy (Virginie – In a Dark Place, Smrt Markýze de Sade – On the Dark Road, Dante – Light in a Darkness). Na sklonku roku uvedli v NOD Roxy všechny díly společně. Jak už název napovídá, jde o skutečně temné téma mnohdy patologických vztahů, pojaté ovšem s určitým nadhledem a také s množstvím pohybových nápadů, které svědčí nejen o poučenosti historií různých uměleckých žánrů, ale také o vlastní invenci a vynikajících pohybových a výrazových schopnostech herců. Druhým, diametrálně odlišným projektem této skupiny jsou Vagabundi, hravý příběh dvou uličníků, kteří se náhodou sešli na nádraží, navazující na tradici české pantomimy a pohrávající si se situacemi způsobem, který je milý nejen dospělým, ale také dětem. Pod hlavičkou Spitfire Company vznikl autorský a režijní debut Miřenky Čechové Chaplinův proces, který propojuje svět kafkovského existencialismu a neschopnosti čelit podivnostem světa s chaplinovským světem grotesky a aktivního protestu proti zavedeným pořádkům. Tento pozoruhodný projekt (uváděný především v Paláci Akropolis) stojí za to vidět už jen kvůli dvojímu obsazení hlavní role „tuláka“ – ženskou alternativu hraje Miřenka Čechová, mužskou (původně Jakub Slach) Petr Reif.
Sleduje-li člověk po léta divadelní svět, stává se mu už velmi zřídka, že objeví něco dosud nevídaného. Mně se to letos podařilo. Novým – zcela originálním alternativním divadelním prostorem je Divadlo na půdu v Cross Clubu v pražských Holešovicích. Jeho iniciátorkou se stala studentka scénografie na DAMU, známá pod přezdívkou Toy_Box (ve spolupráci s VJ Aeldrynem). V miniaturním prostoru pro pár desítek diváků uvedli představení Pustina na motivy básně T.S.Eliota – kombinaci pohybově – tanečních kreací doprovozených textem znějícím „nad scénou,“ hudebními improvizacemi DJ Myka, a projekcí, jejíž základ tvoří ruční animace scénografických prvků, které jsou přenášeny na velké plátno v pozadí scény. Zvláštní, ojedinělý zážitek, v němž hraje svou roli atmosféra prostoru, ale i to, čím je tento prostor naplňován.

Takže vzhůru do nového divadelního roku 2010!

4.1.2010 00:01:14 Jana Soprová | rubrika - Recenze