Scéna.cz 

Radek Žák: Dvanáct let v Pardubicích

Pardubické divadlo slaví stovku. Dvanáct let, které prožil v souboru Radek Žák, je proti tomu krátká doba. Nicméně, v hereckém životě je dost dlouhá... Sešli jsme se v Praze, kde Radek žije a povídali si nejen o divadle, ale také třeba o náhodách, které ovlivňují herecký osud, o rolích, které se vracejí...

Jaká byla vaše cesta k divadlu?
Máma slyšela v rádiu, že přijímají malé školáky do Dismanova rozhlasového dětského souboru… Ve 14 letech jsem se pak, jako hodně z členů „Dismaňáku“ přihlásil na pražskou Konzervatoř. Sice jsem neměl tušení, co herectví obnáší, ale zdálo se mi, že by to mohlo být vzrušující. Ani jsem nečekal, že se tam dostanu…

Uspěl jste. Kdo vás učil?
Učil mě Jiří Vala, pak Jaroslava Adamová, takže si nemůžu stěžovat. Rád vzpomínám na pana Valu, i na to, jak na mě jednou řval jako nikdo předtím ani potom. Měl jsem to štěstí, že při talentovkách na konzervatoř si mě vybrali do dvojdílného televizního filmu HOŘKÁ VŮNĚ LÉTA, který točil Pavel Háša. To bylo moje první setkání s jiným než rozhlasovým režisérem, byl strašně hodný, vstřícný – díky němu pro mne tak není režisér nepřítel. Byla to hezká práce, točilo se podle scénáře Marie Poledňákové, otce mi dělal Radoslav Brzobohatý, matku Jana Šulcová a vychovatele Olda Kaiser. Podobně laskavý a vyrovnaný režisér byl i Miroslav Balajka, který si mne v roce 2002 obsadil do televizní inscenace POČKEJ AŽ ZHASNU. Škoda, že oba tito pánové už nežijí.

Jaké byly vaše první zkušenosti na profesionálním jevišti?
Když se otevírala Nová scénu Národního divadla Strakonickým dudákem v režii Václava Hudečka, tak jsem byl mezi konzervatoristy, kteří pomáhali v hromadných scénách. Na jednu stranu obrovská úcta, s jakými herci se člověk potkával na chodbách, a na druhé straně obrovská zadržovaná legrace, když třeba nefungovala točna.. Po škole jsem se dostal do Olomouce (v té době ještě Státní divadlo Oldřicha Stibora), ale hned po roce jsem šel na vojnu. Tu jsem prožil v uměleckých souborech v Táboře a Praze. A jsou to vůbec moje nejlepší vzpomínky, protože zrovna v tu dobu padl režim, a vršila se jedna absurdita na druhou.
Po vojně jsem se vrátil do Prahy, byl jsem na volné noze, dělal jsem roličky v dabingu. Pak jsem nějakou dobu strávil v Divadle Jiřího Grossmanna a jsem rád, že jsem mohl poznat Miloslava Šimka. V té době jsme zároveň uklízel v Divadle za branou II. Byl to kontrast – u Grossmanna bylo plno, u Krejči bohužel prázdno. V té době mě potkal režisér Roman Meluzín a zeptal se, jestli si nechci zahrát pořádně. Pozval mě do divadla v Českých Budějovicích. Když jsem tam přišel, byl už zase pryč – ale já v divadle vydržel čtyři roky.

Na kterou roli z té doby vzpomínáte?
Na začátku to byl Dvojhlavý orel od Jeana Cocteaua. A nemůžu nevzpomenout na role, které se mi pak zopakovaly v Pardubicích - Mlynář v Lucerně a Mikoláš v Markétě Lazarové. Měl jsem rád roli Mortimera v Schillerově Marii Stuartovně v režii Jana Nováka. Hlavní role výborně hrály Daniela Bambasová a Bibiana Šimonová.

Po čtyřech letech tedy přišly Pardubice. Vzpomínáte, jak k tomu došlo?
Byla to zase náhoda. Jedna mladá herečka, která hostovala v Markétě Lazarové, si pozvala lidi z Pardubic, protože chtěla do angažmá. Nevzali ji, ale mě ano. A už jsem tady dvanáctým rokem.

Jak jste už řekl, určité role se k vám vracejí.
Kromě Mlynáře v Lucerně a Mikoláše v Markétě Lazarové to je stejné jako u jiných herců, kteří projdou více angažmá – opakují se divadelní hry, ale role již ne. Například Sen noci svatojánské - Theseus na otáčivém jevišti v Českém Krumlově, Puk s Filostratem v Pardubicích, nebo Dáma s kaméliemi – Gustav a Armand Duval, Romeo a Julie – Paris a Tybalt.

Máte rád kostýmní role?
Vyzkoušel jsem si přímo rokokovou roli ve Fanfánovi Tulipánovi jako král Ludvík XV. V takové hře vám kostým skutečně udělá půl role, jak se říká a je zábavné a nutné pohybovat se v nich jinak než jste zvyklý. Nejlepší jsou ale role, ve kterých na kostýmu vůbec nezáleží.

Na co byste pozval diváky do Pardubic dnes?
Asi na Racka, kde hraju Borise Trigorina. Je štěstí zahrát si ve své nejoblíbenější divadelní hře. Ještě se tak potkat s Platonovem a Ivanovem…

Máte za sebou i pár režií...
Režie mě vždycky lákala. Je jich opravdu zatím, žel, jen pár. Krásnou hru Daniely Fischerové NÁHLÉ NEŠTĚSTÍ jsem dělal s Lucií Domesovou a Liborem Hruškou pro karlovarské Divadlo v patře a hráli jsme ji též v Rubínu. Setkání s přísnou dámou paní Fischerovou dopadlo dobře…

Co teď je před vámi?
V divadle bude režírovat Michael Tarant AMADEA, tak jsem zvědav, zda budu viset na obsazení. Jinak mě čeká malá role v televizi u Viktora Polesného.

Prozraďte – jaké jsou vaše koníčky kromě divadla?
Vždycky jsem rád četl. Od Karavany do Santa Fé po Leonida Andrejeva. Protože pořád, tak trochu z pocitu povinnosti čtu divadelní literaturu, tak na beletrii se mi dostává míň času, než bych chtěl. Pak je to sport - závodně jsem šermoval, dělal karate. Do teď stále potřebuju vybíjet energii i mimo jeviště. Ale sport samozřejmě i pasivně. Jsem po dědovi slávista.
I proto mne mrzí, že jsem se v Pardubicích nestačil na jevišti setkat s velkým slávistou, ale hlavně legendárním hercem panem Sandhausem.

Radek Žák (1968)
Narodil se ve znamení Blíženců v Praze. Vystudoval Pražskou konzervatoř a divadelní vědu na FF UK, prošel olomouckým divadlem, Divadlem J.Grossmanna, JČD České Budějovice. Nyní je v angažmá ve Východočeském divadle Pardubice. Má za sebou několik filmových a televizních rolí (Malý Démosthénés, Arrowsmith, O perlové panně, Začátek světa, Počkej až zhasnu). V pardubickém divadle jej můžete vidět v inscenacích Čas katů, Racek, Hamlet, My Fair Lady, Brouk v hlavě, Radúz a Mahulena, Nahá s houslemi a Markéta Lazarová.