Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Milan Kačmarčík: Taková zvláštní magie procesu objevování...

autor: archiv divadla

Herec Milan Kačmarčík je členem Švandova divadla od samého počátku v roce 2002. Přišel sem z Ostravy společně se svou ženou Apolenou Veldovou a má tu za sebou téměř dvacítku rolí.

Jak napadne kluka z Ostravy, že se stane hercem?
Mě to napadlo zhruba ve čtrnácti letech, byl to takový pubertální sen, okouzlilo mě to pozlátko. Napřed jsem začal navštěvovat dramatický kroužek na Ostrčilově ulici, kam jsem chodil i do školy, a tam jsem se seznámil s Šárkou Nohelovou, která mě nasměrovala. Recitovali jsme básničky, ale jinak byla ta cesta úplně prozaická. Když jsem na základce řekl, že chci jít na konzervatoř, odborná poradkyně mě od toho hodně zrazovala. Já jsem ale byl hodně samostatný, takže jsem si přihlášku z učňáku na konzervatoř podepsal sám. Byl jsem o něco starší, takže jsem musel dělat rozdílovky, ale vyšlo to. Odešel jsem z učiliště rok před maturitou.

Kdo vás učil?
Od druhého do posledního ročníku mě učila Milena Asmanová, se kterou jsme pak s Apolenou spolupracovali, když založila vlastní hereckou školu. Apolena učila ze začátku umělecký přednes a jevištní mluvu a já jsem pomáhal paní Asmanové s hereckýma etudami a s vybíráním textů. I když ta škola už neexistuje, myslím, že splnila svůj účel – sešla se tam skupinka lidí, kteří byli na jiných školách a přitom si dobrovolně po odpoledních a večerech studovali herectví. Někteří pak šli studovat dál, a mělo to i sociální „nadstavbu“ - vznikla dvě manželství... a několik dětí...

Měl jste už na konzervatoři možnost zahrát si na profesionální scéně?
Už od druháku jsem hostoval v Divadle Petra Bezruče. Je výhoda, že ostravští režiséři hodně chodili na naše předváděčky, a já jsem se hodil jako typ. Ve čtvrtém ročníku jsem měl štěstí, že jsem dostal nabídku na angažmá do Národního divadla moravskoslezského. Pak mi to přerušila vojna, ale s tehdejším šéfem Stanislavem Šárským jsme se dohodli, že se vrátím. Nakonec jsem ale šel k Bezručům, což byl můj sen, protože tam tehdy režíroval Josef Janík, ostravská režijní veličina a já šel vlastně za ním. Nabídl mi nádherné role, ale vydržel jsem tam nakonec jen rok a půl a pak jsem dostal nabídku od Juraje Deáka do NDM.

Pamatujete se, která byla vaše úplně první role?
To byla úplná náhoda – muzikál TOME, TY JSI ČÍSLO!, který jsem viděl asi třicetkrát, aniž jsem tušil, že mi nabídnou záskok.

Která role v Ostravě byla vaše nejoblíbenější?
Abych řekl pravdu, já jsem byl v té době vděčný za každou práci, kterou mi někdo nabídl. Vůbec jsem totiž nemohl pochopit, že by se mnou chtěl někdo spolupracovat. V Ostravě funguje v souborech hodně silná hierarchie, je tam velká divadelní základna pro učení se od starších kolegů. Každý, kdo přijde do souboru, pocítí, že si nemůžete dovolit přijít na zkoušku pozdě nebo nepřipravený, nebo ohrnovat nos nad malými rolemi. Byla to pro mě škola se vším všudy, hrozně rád vzpomínám na všechny kolegy, se kterými jsem mohl spolupracovat. Bylo to pro mě absolutně nezvyklé, že můžu hrát na jevišti s lidmi, které jsem do té doby znal jen z televize a velmi jsem je obdivoval. První větší práce hned na počátku byla role Alberta v Havlově Asanaci, kterou režíroval Jozef Adamovič. Přesně si vybavuju ty pocity, když člověk kouká na ferman, jestli je obsazený, pak listuje textem, jak rozsáhlá je role, i ta nejistota, aby všechno udělal správně. Je to taková zvláštní magie procesu objevování... U Josefa Janíka jsem dostával opravdu krásné role, a byl to právě on, na kterého s vděčností vzpomínám. Velmi jsme si porozuměli, a on mě naučil veškeré základy praktického herectví, šel až na dřeň. Do dneška na něj myslím a stále si píšeme. První prací byl Robert Zucco, následoval Blázen ve hře Bláznovi a jeptišce, Adam ve Stvoření světa, Nepijte tu vodu od Woodyho Allena. Pak jsem začal hostovat v ostravském Národním divadle, tam si mě vzal Radek Lipus do Radúze a Mahuleny...

Vaší nejkurioznější rolí z té doby, oceňovaná i kritikou, byla Blanche z Williamsovy hry Tramvaj do stanice Touha. Jak jste se k ní dostal?
To bylo poprvé, kdy jsem se mohl rozhodnout, jestli chci roli hrát. Přišel za mnou Juraj Deák a řekl mi, že si mám tu hru přečíst s tím, že hlavní hrdinka může být muž. Já jsem byl apriori proti, protože takové věci nemám rád a navíc mi to přišlo nefair vůči kolegyním - celý život čekají na takovou roli a pak jim ji vyfoukne Kačmarčík. Vyžádal jsem si schůzku s paní režisérkou Věrou Herajtovou. Ta mi svou koncepci zdůvodnila tím, že Tennessee Williams v jednom rozhovoru přiznal, že v té době musel skrývat svou homosexualitu a veškeré své pocity vložil do postavy Blanche. Přišlo mi to zajímavé, ale stejně jsem se ještě radil se svou ženou (která byla mimochodem silnou adeptkou na tuto roli) a kamarádem Honzou Fišarem, který už předtím hrál roli Stanleyho (a nakonec si ho zahrál i v této inscenaci). Ti mi to schválili, a navíc režisérka řekla, že když to nepřijmu, stejně si na to vezmou hosta, protože chce, aby tuto roli hrál muž. To jsem nechtěl, tak jsem nakonec kývl a vůbec nelituju. Bylo to pro mě velmi zajímavé setkání, důvěra v lidi, se kterými jsem spolupracoval, absolutní odevzdání se roli a pak i absolutní svoboda na jevišti.

Vzpomenete si, ve které inscenaci jste poprvé hrál se svou ženou?
Poprvé jsme partneřili v CHUTI MEDU na Komorní scéně, kde jsem hrál černouška, který ji přivede do jiného stavu. Pamatuju si to, protože jsme tehdy prožívali nějakou osobní krizi po dvou třech letech soužití. Měli jsme z té doby fotku ze zkoušky, zrovna ve chvíli, kdy jsme byli rozhádaní – a tu jsme si pak dali na svatebním oznámení. Takže všechno dobře dopadlo...

Vy jste poprvé hrál v Praze se souborem CD 94 v Celetné v Clavijovi. Bylo už tehdy jasné, že půjdete do Švandova divadla?
Myslím si, že už tehdy počítali s tím, že nás osloví do angažmá. My jsme předtím zkoušeli s Michalem Langem v Ostravě PORTUGÁLII, a myslím, že se dost povedla. Michal byl pro nás tehdy živelné zjevení mezi režiséry, byl to absolutně nový vítr. S Michalem jsem od té doby spolupracoval mnohokrát, prožili jsme různé peripetie. Myslím, že od té doby ušel kus cesty. Libí se mi na něm až dětská umanutost (v dobrém slova smyslu) tématem, schopnost zatáhnout spolupracovníky do hry, přesvědčit je. A už se naučil i chválit.

Do Švandova divadla jste vstoupil hlavní rolí Jeana- Pierra Rocha hned v první, velkolepé inscenaci Čas katů. Jak na to vzpomínáte?
To zkoušení pro mě bylo dost zdrcující. Myslím, že tehdy sami inscenátoři chtěli zjistit, co divadlo unese. Vždycky je těžké, když je jen jedna hlavní postava, a ostatní mají malé role. Osobně nemám moc rád, když je na jevišti hodně lidí. Je to vyčerpávající, i když hraju menší roli. Člověk musí vydat strašnou spoustu energie a úplně ho to vyšťaví.

Na scéně Švandova divadla jste se znovu setkal s režisérem Radkem Lipusem – v Maškarádě jste si zahrál hlavní roli, v Turgeněvově Měsíci na vsi máte naopak menší, ale dosti kuriózní postavu. Jak se vám s ním spolupracuje?
Já si ho vážím za jeho přístup – když si vybere herce, vede si ho. A tak jsem věděl, když mi například dal Ratkina ve Stříbrném větru, že pak dostanu nějakou komediální roli, a dál třeba nějakého hajzlíka. Vedl mě k této různorodosti, proměnám, a já jsem mu za to vděčný. Dá se říci, že je v tomto směru mezi režiséry rarita.

S příchodem do Prahy jste shodil vlasy. To trošku navádí k drsňáckým typům, které vám právě repertoár Švandova divadla hojně nabízí. Ne každý má ale rád tuhle coolness dramatiku...
Pokud se týká vlasů, shodil jsem je před sedmi lety kvůli roli, a vyhovuje mi to. Každé ráno si holím hlavu, a už to zvládnu za tři minuty...
Přiznám se, že třeba s rolí v Poručíkovi z Inishmooru jsem měl zpočátku docela problém. Ale nakonec jsem to vzal jako možnost vyzkoušet si něco nového – kdy se vám poštěstí, že visíte deset minut hlavou dolů a přitom ještě říkáte nepříjemné věci? Stejného autora jsme si vyzkoušeli ještě s Martinem Glaserem ve hře Lebka z Connemary. Jsou to hodně drsné věci, specifický autor, specifické hraní, ale ve finále mě to hodně baví.

Jste typ herce, který udělá vše, co mu režisér navrhne?
Pokud vidím, že se to hodí k roli, tak udělám první poslední. Ale jakmile cítím, že je to naopak, stavím se na zadní. Stejně mi ale v hlavě vrtá červík – většinou si člověk řekne, že je dobré vyzkoušet si něco nového, co vás v herectví posune dál. Zpětně většinu rolí vidím pozitivně.

Kromě Švandova divadla jste si i zahostoval na několika scénách...
Musím říci, že hostovačky jsou pro mě vždycky příjemným osvěžením. Člověk si vyzkouší úplně jiné věci, setká se s novými lidmi. Titulní roli ve hře Nebřeský (pozn. ve Strašnickém divadle) jsem moc nerozuměl, ale těšilo mě zahrát si s lidmi, kteří jsou mými oblíbenými herci. Podobně příjemné bylo zahrát si na Krumlově v Robinu Hoodovi. Lituju, když z časových důvodů nemůžu využít více nabídek na hostování, protože je to pro mě velmi oživující.

Právě zkoušíte novou hru. Co to bude?
Je to Langova dramatizace románu Radky Denemarkové Peníze od Hitlera. Když jsem tu knihu o prázdninách četl, vůbec jsem si nedokázal představit, jak je možné dát to do dramatického tvaru. Ale myslím, že se to Michalovi povedlo, paní autorka se přišla podívat na zkoušku a jen mírně text upravila. Je to ale velmi náročné, protože tam hraje devatenáct lidí. Tak uvidíme, jak to dopadne.

Máte sedmnáctiletého syna. Bude z něj herec?
Já doufám, že půjde jinudy, protože má doma dva odstrašující příklady. Ale rád recituje, zúčastňuje se soutěží, tak uvidíme. Nikdy neříkej nikdy... Pro mě je hlavní, aby byl spokojený a šťastný.

7.12.2009 00:12:12 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!