Scéna.cz 

Konec dobrý, všechno dobré z londýnského Národního divadla

Už podruhé mohli diváci ve vybraných artových kinech v ČR (v Praze v kině Aero), ale i po celém světě sledovat současně přímý přenos (NT Live) z londýnského Národního divadla. Zatímco první přenos Racinovy FAIDRY stavěl především na popularitě ústřední představitelky Helen Mirrenové, druhé představení vsadilo na kvalitu a na alžbětinského klasika Williama Shakespeara.
Dočkali jsme se skutečně výjimečného zážitku – nejen, že představení bylo velmi kvalitní (i když v něm hráli herci, které z filmu a televize neznáme), za pozornost stojí i technická kvalita přenosu, který byl tentokrát opravdu mistrný. Část představení byla zabírána tzv. rybím okem, což podporovalo pohádkovou atmosféru představení, experimentovalo se i s detaily (návrat vojáků ve slow-motion).
Shakespearovu hru ALL'S WELL THAT ENDS WELL (zde v překladu KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ) opatřil překladem Jiří Josek (titulky Zuzana Josková), takže i diváci neznalí angličtiny nebyli ochuzeni (nebo byli – to ve chvílích, kdy mezi jednotlivými částmi hry před kameru předstoupili režisérka a scénografka zpovídané hercem-moderátorem Alexem Jenningsem).

Více než tříhodinové představení hry, která je řazena mezi tzv. problémové, bylo v některých částech doslova strhující, v jiných alespoň příjemné. Dočkali jsme se tvaru dokonalého ve všech aspektech - ve scénografii (Rae Smithová), režii (Marianne Elliottová), choreografii (Laila Diallo), hudbě (Adam Cork), projekcích (Gemma Carringtonová a Jon Driscoll) i světelném designu (Peter Mumford). A v neposlední řadě i ve vyrovnaných hereckých výkonech.

Příběh dívky, šikovné, leč chudé, která si za službu králi vyžádá právo zvolit si ženicha podle svého a je vzápětí svým milovaným, mladým vévodou Bertramem odmítnuta, aniž by se na ni podíval, působí pro dnešní (byť lehce feministicky naladěné) divačky provokativně. Většina z nich by se buď na milého Bertrama vykašlala, nebo by se mu pomstila. Helena ovšem nejprve učiní cestu pokání za to, že hleděla příliš nahoru, a nakonec se jí lehkou lstí (ve spolupráci s ženskými, které drží při sobě) podaří vévodu přelstít, dobýt si jeho úcty a lásky, takže vše končí – jak sám název napovídá – šťastně.
Právě tato hra je myslím pravým argumentem pro vědce (resp. vědkyně), kteří rozvíjejí teorii, že Shakespeare byl vlastně ženou. Hra zcela nepokrytě ženám fandí, zatímco muži zůstávají zakleti do svých škatulek, kde má místo jen válka, vytahování se, vojenské legrácky či svádění žen jako sport. A k tomu nafrněnost, sebezhlíživost a notná nechápavost.

Ale vraťme se k samotné inscenaci. Pohádková scéna se starobylým „stínovým“ gotickým hradem (se stínohrou se vůbec v představení zajímavě zachází a je vtipně a funkčně využita v projekcích) připomíná kreslené Disneyovky. V Itálii (druhé dějství) se naopak scéna rozzáří naplno, pražící slunce je doslova hmatatelné. Odkazy na pohádky jsou zřetelné i v kostýmech – především u hlavní představitelky. Přes prosté šaty si vzápětí, když vyráží do boje o svého ženicha ,obléká rudou pláštěnku (možná odkaz na Karkulku, která si musela vydobýt dospělost strastiplnou cestou lesem). Tu pak na cestu pokání zase svléká a společně s ní zůstanou na opuštěné scéně ležet i popelčí střevíčky.
Helena Michelle Terry je příjemná, i když nikoli oslňující dívka – opravdu je na počátku takovou Popelkou, která si musí projít nesnadnou cestou ke svému cíli. Na první pohled jsou patrné její dobré vlastnosti (které se tehdy chtěly po ženách manželkách – skromnost, pracovitost, nenápadnost, spolehlivost), nicméně nemá exotickou krásu Diany (Hasina Haque), jíž si Bertram namlouvá na svých cestách.
Další výraznou postavou je hraběnka z Rossillionu, Bertramova matka (Clare Higgins), distinguovaná, moudrá a chápavá žena, která si nad svým synem zoufá a své potenciální snaše je oporou a pomocnicí.
Bertram (George Rainsford) má příjemný zjev, ale nepříjemné přehlíživé chování, takže diváci si chtě nechtě řeknou – což je patrně i cílem tvůrců – proč se ta holka kvůli TOMUHLE tak snaží? Ani jeho konečná proměna není proměnou skutečnou, z jedné konvence – předsudek odmítání dívky z nižšího stavu – přejde do konvence druhé, kdy jí slíbí věrnou lásku., ale patrně jen proto, aby se neztrapnil před králem a dvorem. Jeho druh, tlachavý namyšlený Parolles - v překladu Esperanto (Conleth Hill) je jen horší podobou téhož. Jeho namyšlenost a hloupost je však už tak silná, že si z něj střílejí i jeho kamarádi. Jedinou „slušnou“ mužskou postavou je už tradičně šašek (Brendan O´Hea). Jako šašek se však příliš neprojevuje, je spíše jakýmsi rádcem a prostředníkem.

Konec dobrý, všechno dobré je ve své podstatě hodně ženskou hrou, a tuto její interpretaci ještě umocnilo složení tvůrčího týmu inscenace. Je to moderní pohádka o tom, že ženy, pokud jim o to jde, jsou-li pokorné, ale i dostatečně cílevědomé a podnikavé, dosáhnou svého.
Pro mezinárodní publikum je to velmi dobře zvolený titul, který ukazuje v dobrém světle britskou inscenační tradici ve všech jednotlivých elementech.