Scéna.cz 

Jazzová sekce znovu na pořadu

Vladimír Kouřil (1944), kterého znají jazzoví fanouškové po léta jako znamenitého publicistu, byl v roce 1986 v inscenovaném procesu s funkcionáři Jazzové sekce odsouzen na deset měsíců do vězení. Poslal ho tam Josef Monsport, jehož jméno teď zazářilo v kauze nováckých bossů Železného a Rozehnala. Rozhodnutí náleží soudu; Monsporta ale už nikdo nezbaví „zásluhy“ o to, že jako tehdejší městský prokurátor žádal pro Kouřila trest pěti až osmi-letý, a že – když tohoto „ušlech-tilého“ cíle nedosáhl – znepříjemnil všem odsouzeným pobyt v kriminále aspoň tím, že ob týden zamítal jejich žádosti o propuštění z vážných zdravotních důvodů.
Jak vážné byly, potvrdilo se nejprve smrtí ing. Miloše Drdy, k níž došlo pár týdnů po propuštění; Kouřil, postižený tehdy akutním zánětem ledvin, je od loňského jara odkázán na dialýzu. Monsport se naopak na obrazovkách objevil jako muž kypící zdravím; zřejmě netrpí ani výčitkami svědomí. Ti, kteří díky úsilí Jazzové sekce mohli v normalizačních časech číst její bulletin nebo Hrabalovu knihu Jak jsem obsluhoval anglického krále, žasnou nad proměnou tvrdého žalobce Monsporta v advokátského beránka, který tak snaživě pomáhá odčinit křivdy, spáchané údajně na obou televizních šéfech…

Tak takové jsou vzpomínky na Jazzovou sekci. Nyní k obecně prospěšným společnostem. I ty musí z části fungovat na základě nadšení příznivců, podobně jako dříve Jazzová sekce, ale .. Zákon nekompromisně ukládá nejen akciovým, ale i obecně prospěšným společnostem úkol zřídit správní a dozorčí rady, jež mají řídit a kontrolovat činnost příslušného managementu. V Česku ovšem jen ziskové podniky vyplácejí za práci v ra-dě vysoké odměny; jejich kolegové v o.p.s. nepobírají nic, protože příjmy jsou tu povětšině tak skromné, že sotva stačí k zachování organizace při životě. Nehledě na to, že ani žádné odměny v o.p.s. členové rad pobírat ze zákona nemohou.
Rady podle zákona fungují i v komorních orchestrech, které – pokud za nimi nestojí finančně silný donátor – vesměs dostávají skromňoučké dotace z prostředků státu a čas--to přežívají ze dne na den jen díky sponzorským darům a obětavé, vesměs málo lukrativní práci svých členů. Mám tu čest být členem jedné takové správní rady. Spolu s pěti dalšími jednou za čas „zasedáme“ a po-koušíme se pomoci managementu, jak jen to jde; schůze se konají v místnosti, zapůjčené zdarma ředitelem jedné mohovitější komerční instituce. Na stolech stává pár plastových lahví Dobré vody a talířky se slanými tyčinkami. Výhodou tohoto úsporného řešení je, že schůze netrvají dlouho… Do nedávna všechno běželo plynule a v klidu, než na nás vyrukovali byrokraté. Ti kvůli zapsání změny sídla souboru do obchodního rejstříku trvají na tom, aby každý z členů osvědčil svou bezúhonnost několika různými doklady. Je známo, co získání takových dokladů obnáší; vždyť např. výpis z rejstříku trestů dostanete na Pankráci až poté, co jste trpělivě vystáli dlouhatánskou frontu (jinak musíte dojít na obvodní úřad, v podatelně odevzdat žádost s padesátikorunovým kolkem a pak čtrnáct dní vyčkat). Kromě poplatku za kolek zaplatíte ještě za každé ověření pár desítek korun. Zmí-něné doklady jsou povinni do-dat všichni, dokonce i ti, kdo v rámci „kolotoče“ (to je tzv. rotace) už členy nejsou. Zíraje na tuto zvůli, doufám, že se šiml nasytí papíry od živých, a nebude je vyžadovat i od těch, kdo ještě donedávna v radě užitečně pracovali, ale už mezi námi bohužel nejsou. Ačkoli – kdoví, předpis je předpis, a tak bychom se vlastně ani neměli divit, kdyby úředníci vyžadovali dokumenty i od pozůstalých. Mnohým z nás asi napadne, že než jezdit na Pankrác a shánět doklady, lépe na členství resignovat: povinné to není a stojí to nejen čas, ale zásluhou úřední mašinerie i zby-tečné cesty a náklady. Ale třeba se páni od zelených stolů opravdu obávají, že by se nějaký neprověřený živel mohl vetřít do správní rady komorního orchestru a tak neúměrně zbohatnout. Jenže – z čeho, když na dlani i ten pověstný chlup chybí?