Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Tanečník má být všestranný

Z. Susová jako Taťána v Oněginovi (Foto O. Pernica)

Od útlého věku se věnovala gymnastice, v deseti přešla k baletu. Pražskou Taneční konzervatoř absolvovala v roce 1995. Od roku 1996 je ZUZANA SUSOVÁ sólistkou baletního souboru Národního divadla. Mezi její první role patřilo sólo v The River ve složeném večeru Amerikana, Svanilda v Coppélii, následovala Odetta-Odilie v Labutím jezeře, Julie v Romeovi a Julii, Isadora - dívka v původním tanečním dramatu Isadora Duncan - příběh slavné tanečnice, Marie v Louskáčkovi nebo titulní postava v Šípkové Růžence.

Do Národního divadla jste přišla v roce 1995 rovnou z konzervatoře a už po roce jste dostala sólovou smlouvu. Počítala jste s tak rychlým profesionálním vzestupem?
Určitě jsem do Národního s tak jasným cílem nešla. Byla to spíš otázka příležitosti, kterou jsem dostala v Amerikaně, v Coppelii a v Giselle, a toho, že jsem na ni byla připravena. Na druhou stranu jsem ovšem nepředpokládala, že bych věčně zůstávala někde vzadu, vždycky jsem se snažila pracovat na sále tak, abych vynikla a něčím se odlišovala. Trocha štěstí je nezbytná - stejně jako otázka vaší připravenosti. Nesmíte zmeškat příležitost, protože podruhé by už přijít nemusela.

V čem jste spatřovala největší rozdíl oproti škole, zaskočilo vás v divadle něco?
Na konzervatoři se nám věnovali profesoři a vedli nás k intenzivní práci. Když přijde člověk do divadla, záleží na něm, jestli a jak bude pracovat. Zpočátku trávíte většinu času „pod tyčí“ a do práce na představeních se zapojujete teprve postupně, až když se osvědčíte. Na konzervatoři jsem byla v mnohem větším stresu, nikdy mě tam nikdo neprosazoval a všechno jsem si musela tvrdě odpracovat. V divadle se mi citelně ulevilo. Snažím se vycházet s každým dobře. Občas mě třeba něco rozčilí, ale když přijdu domů, pustím to z hlavy.

Máte štěstí na krásné role v klasickém i v moderním repertoáru. Na jedné straně Odetta-Odilie v Labutím jezeře, na druhé třeba Isadora – dívka v Isadoře Duncan. Vyhovuje Vám žánrová pestrost?
Moc, vždycky jsem si to tak přála. Nejvíc mě sice lákají charakterní role, kde mohu popustit uzdu své fantazii a s postavou si pohrát, ale stejně úžasné je zatančit si čistou klasiku. Třeba právě Labutí jezero. Mám při něm nervy a musím se maximálně soustředit, protože hlavní tíha leží na mně, ale zároveň je to nádherný zážitek. Vzpomínám si, že na nastudování Odetty a Odilie jsem dostala pouhých čtrnáct dnů a že až tak po roce vystupování v tomto představení jsem si našla správnou polohu, zjistila, jak rozložit síly mezi druhé a třetí jednání, kde ubrat a kde si naopak mohu dovolit trochu přidat.

Stalo se někdy, že jste si k roli vůbec nedokázala najít cestu?
Jedenkrát. Bylo to v inscenaci Carmen, kde jsem tančila Micaelu. Už spolupráce s choreografem Schneiderem byla podivná a probíhala v napjaté atmosféře. Nikdy jsem se od něj nedozvěděla, co od mé role očekává, učil nás pouze kroky a nevycházelo to z žádného pocitu. Micaela tam neměla dostatek výrazového prostoru, její postava se nedala nijak rozvinout. Bylo to hrozně překrokované, a to mě nebavilo.

Poměrně brzy po zahájení profesionální kariéry jste získala oficiální uznání. Za Marii v Louskáčkovi nominaci na Thálii, za Julii v Romeovi a Julii Cenu Philip Morris…
Ocenění mi dodalo chuť do práce i pocit satisfakce, zároveň mě přimělo klást na sebe větší požadavky, odvádět každou roli co nejlépe, abych dostála tomu závazku. Největším uznáním pro mě ovšem zůstává potlesk diváků po zdařilém představení. Mrzí mě, když se někdy nedočkáme tak silné odezvy, jakou jsme zažili třeba při našem podzimním zájezdu do Paříže. Tamní náročné publikum nás dokázalo přijmout skutečně vřele.

V jednom rozhovoru jste řekla, že moderní choreografie máte ráda, pokud je z nich cítit klasický základ. Co když budete v budoucnu obsazena do choreografie, která žádný klasický základ nemá?
Vždycky jsem vycházela z klasického baletu a myslím, že pro život tanečníka je nutné udržovat se klasickým tréninkem, klasickou čistotou. Ale nebojím se experimentů. Ráda si vyzkouším všechno, protože tanečník má být všestranný. Jenom teď nedokážu říct, jestli mi to bude vyhovovat, protože jsem to zatím nikdy nezkusila.

Z vašeho projevu sálá neobyčejná jistota a energie. Projevuje se v tom vaše gymnastická průprava z dětských let?
Gymnastice jsem se věnovala od čtyř let, k baletu jsem přešla v deseti. Nasměrovala mě tak maminka, protože věděla, že gymnastika je jen pro pár vyvolených, kteří se dostanou až na vrchol, a že když se chci věnovat pohybu, najdu daleko více uplatnění jako tanečnice. Gymnastická průprava mi určitě pomohla. Ale jinak technické zvládnutí role beru pouze jako nezbytný předpoklad a když jdu na jeviště, snažím se, abych tam přinesla i něco navíc – kousek svého srdce, své osobnosti.

V minulé sezoně jste byla obsazena do vedlejších rolí – Pastýřka v Dítěti a kouzlech, Kabaretní tanečnice v Někdo to rád… a Clemance v Raymondě. Nevadí vám, že v takových představeních nejste hlavní hvězdou večera?
Dokážu ten pocit překousnout, už proto, že jsem na škole nebyla zvyklá, abych automaticky dostávala jen sóla. Nikdy jsem se netrápila tím, jestli budu v hlavní nebo vedlejší roli, z toho by se člověk mohl uzoufat. Beru to tak, že i na vedlejších rolích se něco naučím a navíc nejdu na jeviště s pocitem takové tíhy. Podstatné je mít na čem pracovat.

A nemrzí vás ani to, že ač přední sólistka baletu ND, pro většinu lidí zůstáváte neznámá?
To bych asi pro své zviditelnění musela víc dělat, mít kontakty a starat se sama. Nemám pocit, že bych o sobě chtěla číst nějaké články v bulvárních časopisech, protože ty se nezabývají profesionální kariérou, ale soukromím. A o to nestojím. Navíc pochybuji, že kdybych se třeba objevila v nějaké televizní šou, přišlo by kvůli tomu víc lidí do divadla. Ne, v tom úspěch nevidím.

Jak vzhlížíte ke své profesionální budoucnosti – s obavami, nebo s nadějí?
Neumím v této chvíli říct, jestli změny, které tady nastanou, budou k horšímu nebo k lepším. To se ukáže až v příští sezoně. Asi přibude víc moderních věcí a namísto čisté klasiky budeme mít víc neoklasického repertoáru. Osobně to nevidím nijak dramaticky. Jenom pevně doufám – kvůli sobě i kvůli divákům - že velký dějový balet z našeho repertoáru nikdy nezmizí.

Děkuji za rozhovor.

4.2.2002 Saša Hrbotický | rubrika - Rozhovory

TIP!