zvláštní poděkování
Quantcom.cz

První komplet Fausta ve třetím tisíciletí

P. Franěk (Faust) a A. Jastraban (Mefistofeles) (Repro Scena.cz)

  

V rámci přehlídky České divadlo 2001/2002 bylo v neděli 3. února uvedeno představení Faust I a II J. W. Goetha v nastudování Moravského divadla Olomouc. V historii tohoto nastudování se tak stalo potřetí, kdy se oba dva díly hrály současně. Roku 2000 realizoval režisér a zároveň umělecký šéf Peter Gábor nejdříve první díl, tohoto rozsáhlého díla. „Později nám bylo líto vložené energie, proto jsme se pustili i do druhé části,“ upřesnil P. Gábor. Druhý díl se od druhé světové války na českých jevištích samostatně nehrál. Odvaha v celku záslužná, zvláště pro regionální divadlo, kde můžeme očekávat spíše bulvární představení, než vysoké umělecké ambice. Odvaha se naprosto vyplatila. Vznikl tak velmi ojedinělý projekt, který potvrdil, že přeci jen je dobré sáhnout po „vážnějším“ a hlavně náročnějším titulu, byť z ekonomického hlediska se může zdát finanční návratnost alarmující.

Režisér Peter Gábor ve spolupráci s dramaturgyní Věrou Maškovou dokázali udržet nit příběhu i ve složitých alegoriích, které druhá část představuje. Práci herců v žádném případě nestěžovala složitá scénická kouzla, naopak scénograf Jozef Cígler prokázal, že k náročnému textu patří nekomplikované výtvarné řešení. Vystačil s kouzlem plexisklové krychle, která představovala – Faustovu celu, trůnní sál, okno a další. Ze všeho nejvíce hrál na scéně ve vzduchu pověšený jehlan – jaké si boží oko či symbol nejsvatější trojice.
Herci obstáli na výbornou, nezbývá než smeknout. Pozornost se samozřejmě nejvíce soustředila na výkon dvou hlavních postav: Fausta v podání Petra Fraňka a Mefistofela, jehož hrál Adrian Jastraban. Kdo z nich byl lepší? Z hlediska Goethovského pojetí by měl být Faust hybatelem děje a Mefistofeles pouhým průvodcem, šedým sluhou, jak sám říká. Snad to byl záměr režiséra, ale na scéně více vynikal Mefistofeles oproti Faustovi. Přesvědčivě působila nejen Jastrabanova gestika, ale i magická maska, a jeho pulzující energie. Faust Petra Fraňka byl více sošný, rozvážný až nevýrazný, jakoby více tápal ve filosofických otázkách. Z ženských postav výborně excelovala Evellyn Pacoláková coby Markéta.
Režisér výborně dokázal využít kontrastu mystéria Ďábla v podobě jeho ďábelských sluhů a světskosti a pokory Boha v podobě vesničanů a jejich každodenních rituálů, to v prvé části. Ve druhé zvládl výborně přechody mezi jednotlivými alegorickými obrazy (Univerzita, Labyrint, Sparta, Válka nebo Poslední soud). Nutno vyzdvihnout základní myšlenku celého Goethova díla, v němž postihuje odvěký zápas mezi dobrem a zlem, tedy Bohem a Ďáblem, na konci cesty, i přes všechny pokušení a hříchy, stojí vždy odpuštění. Tak tomu bylo v prvém díle, kdy Markéta nekončí zatracena, ale rozhřešena, a totéž platí i na závěr Posledního soudu. V obou případech jsem opět cítil výrazné mrazení v zádech. Prostě dokonalé.

Na světě jsou vedle Bible tři stěžejní díla, která se zabývají podstatou lidského bytí. Faust, Hamlet a Don Quijote. Pokud nás tito tři hrdinové provázejí životní poutí v určitou část dne, Don Quijote díky své ztřeštěnosti ráno a zádumčivý Hamlet odpoledne, pak musím říci, že Faustova cesta nocí v podání Moravského divadla obstála na výbornou. Nestal se žádný „skandál“, podobně jak si stěžuje Mefistofel ve svém epilogu. Díky za tento významný počin, jak v Moravském divadle Olomouc, i v dramaturgické radě přehlídky České divadlo 2001/2002.

4.2.2002 Josef Meszáros | rubrika - Zákulisí/ Klípky