Scéna.cz 

Nádherné přepadení

Vtrhli k nám s obrovským elánem, zburcovali nás křikem ze střechy nejbližšího domu a neomaleným dusotem vzhůru po úzkém schodišti, až na scénu divadla Ponec, kde se nám za dunění prázdného barelu a hypnotického rytmu Eliášova proroctví představili: The Bandits, Loupežníci, a vlastně pra – pravnuci původních Schillerových Loupežníků (Die Rauber, 1781) v dnešních civilních oblecích mladé generace, s její drsnou a přitom barvitou mluvou, s její svobodomyslností, provokativní nekázní a skrytou romantikou.
Představení The Bandits tak, jak je v překladu a úpravě textu Davida Potwara a Georga Dorna uvedlo Pražské komorní divadlo, souvisí s původním dramatem Johana Christofera Friedericha Schillera (1759-1805) jen nejjemnějším syžetovým vláknem, avšak přesto nezůstává dlužníkem ani velkému klasickému dramatikovi, ani dnešní bezprostřední současnosti, o jejíž trochu strnulý a umělý poklid nás právem – a nádherně „oloupilo“.

Inscenace Dušana Davida Pařízka zasadila novodobé Loupežníky do rozhlasového nahrávacího studia, kde skupina – nebo snad banda – mužů mladých právě tak, jako byl Friederich Schiller, když dokončil své první velké drama, vysmívá, koncipuje a pokouší se realizovat svůj vlastní, nikým a ničím nelimitovaný projekt naprosto otevřeného a svobodného rádia. Co všechno lze naplno vyslovit a pustit „do éteru“ za současného bušení kladiv, která na prášek roztloukají zchystané „drogy a psychotropní látky“, jež tvůrci projektu intenzivně srkají a nasávají? Která témata jsou tak intimní a tabuizovaná i v dnešní otevřené společnosti, že je aktem odvahy nebo alespoň provokace mluvit o nich veřejně, neučesaně a nahlas? V kterém okamžiku pak praská tenoučká hranice mezi touhou po absolutní a nevázané svobodě a individuálními mocenskými tužbami a ctižádostí?
A zatímco se původní svazky mezi „Loupežníky“ uvolňují a trhají, okamžité velení v tlupě (či studiu) vyrvává idealistickému nadšenci Karlu Moorovi z rukou ambiciózní a cílevědomý Spiegelberg, rozvíjí se na témže jevišti zostřující se svár mezi Amálií a Karlovým bratrem Franzem Moorem, který zosobňuje všechno, co v každém establishementu časem ztrouchniví nebo zkornatí.
Ani dramatický závěr děje, kdy Franz Moor padá náhodným výstřelem, nerozpoltí tu nejhlubší vnitřní jednotu, která navzdory všem konfliktům a vnitřním střetům spojuje všechny volnomyšlenkáře v každé době, ani jednotu, která nezbytně musela vzniknout mezi všemi spolutvůrci mimořádného a burcujícího představení, od technického štábu, přes představitele rolí, jež všechny byly v určitém okamžiku „hlavní“, až k režisérovi, jehož vklad spočívá v tom, že interprety jednotlivých rolí dokázal stejně citlivě vést, jako naslouchat jejich vlastním nápadům, vkladům a pojetí hry, jež prokázala, že není ani pouze „klasická“ či pouze „moderní“, ale v nejlepším smyslu slova nadčasová.