Autentický Kníže Igor
Alexander Porfirjevič Borodin pracoval na své jediné opeře – Knížeti Igorovi – šestnáct let, po jeho smrti Nikolaj Rimskij-Korsakov zinstrumentoval prolog a 1., 2. a 4. akt. Třetí akt zkomponoval podle Borodinových skic Alexandr Glazunov. V Ostravě hrají toto monumentální dílo bez něj – i tak ovšem tři a půl hodiny. (Premiéry 9. a 10. 2. v Divadle Antonína Dvořáka, recenzována druhá premiéra).
Scéna Jaroslava Maliny ctí, že na jeviště se musí vejít veliký sbor, odtud volná podlaha, jen v pozadí (pro přehlednost) kašírovaný kopeček. Scénografova poetika se ovšem neztrácí, na portále je zavěšen pohádkově stylizovaný pravoslavný palác s kopulovitými věžičkami a koníček. A měsíček a slunce připravené pro mile naivní, romantickou scénu zatmění slunce v prologu.
Intenzivní atmosféru místa a situace navozuje režisér Luděk Golat skrze účinkující. Scény v Putivlu jsou velmi autenticky ruské – žitá, nikoli hraná obřadnost, přirozený patos a zběsilé pitky. Dvojice Miroslav Urbánek (Jeroška) a Vitalij Lomakin (Skula) baví nevázaností, sebepředváděním (především Urbánek je osobitý komediant par excelance, má talent k sobě okamžitě přitáhnout pozornost), projev Andreje Beščastnyho (kníže Galický) je uhrančivě zneklidňující, ostře nasvěcuje jednu stránku ruské duše, totální zahledění do sebe, spontánnost značící bezohlednost vůči jiným i sobě – žádné klapky, žití na doraz. Vskutku velmi intenzivní herecko-pěvecká kreace. Lyrický kontrast: Valentin Prolat (Vladimír Igorjevič), s podmanivým až bolestně krásným, cituplným zpěvem, piany, při nichž se tají dech. Zpívání Sergeje Zubkeviče (Kníže Igor) je převážně výrazově chudší, z jeho hrdého, urputného, odhodlaného zpěvu o svobodě i tak zazní vznosný patos. Tatiana Teslia zpívala Jaroslavnu trochu ukřičeně, těžce, málo pružně (možná unaveně, když sama absolvovala generálkový týden i obě premiéry). Ale – nebylo tu výkonů slabých, ani v rolích menších, v nichž potvrdili kvality sólisté zkušení (Václav Živný – Končak, chán, Václav Morys – Ovlur) i začínající Petra Veberová (Končakovna), jejíž lahodně temný hlas zněl klidně, spolehlivě.
V poloveckém táboře nechybí kouzlo exotiky tanečnic, vlnících se při orientálních nápěvech. Polovecké tance, to je skutečný výbuch energie, strhující moment (choreograf Igor Vejsada): i díky tomu, že režisér zapojil místní vietnamský soubor bojového umění, který vedl mistr bojových umění Nguyen Hong Hai. A jistě díky skvěle sezpívanému sboru (sbormistr Jurij Galatenko): přesnost, mladé hlasy klidně zvládající vysoké polohy, velký zvuk – radost poslouchat. Druhá premiéra celkově vynikala obdivuhodnou přesností v nástupech, ansámblech, v orchestru. Kanadský dirigent Tyrone Paterson projevil pochopení a cit pro charakter Borodinovy hudby, dává vyniknout její pestrosti, barevnosti, nechá ji plynout bez násilných kontrastů, střihů dynamických a tempových, nechybí ale gradace. Jeho nastudování je věcné, bez přehnaného sentimentu a dutého patosu, dokáže vyjádřit jemné odstíny nálad, atmosféry.
A tak: Borodinovu velkorysému dílu se v Ostravě dostalo vskutku velkorysé inscenace. A člověku to ani nepřijde, že trvá tři a půl hodiny.
TIP!
Časopis 22 - rubriky
Časopis 22 - sekce
DIVADLO
Recyclus coitus: neotřelé a mladé vidění světa
Divadelní soubor Maso krůtí představil v prostoru NoD svůj nový projekt RECYCLUS COITUS. Název projektu nemohl celý článek
HUDBA
Jamaron si brousí zuby na Prahu
Pro rockovou kapelu Jamaron to bude velký svátek! 28. května na Občanské plovárně zahájí letošní sérii Prague celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Nové realismy
Pojmem nové realismy se rozumí širší spektrum dobově aktuálních realistických přístupů zahrnujících oblasti tv celý článek